Kočka a lovečtí psi

Kočka a lovečtí psi Jednoho dne jsem mamce pomáhala v kuchyni s večeří. V tom jsem uslyšela strašlivé mňoukání a také štěkot a vrčení. Z kuchyně máme vchod přímo do pergoly. Vyšla jsem ven a pořád jsem slyšela ty hrozné zvuky. Protože sousedi postavili vysoký dvoumetrový plot, stále jsem neviděla, co se děje. Ale měla jsem zlé tušení. Vylezla jsem v pergole na krb a uviděla jsem tu hrůzu – sousedovi dva lovečtí psi kousali našeho kocourka Garfielda. Začala jsem hrozně křičet a brečet a hned jsem to šla říct mamce. Když jsem se trochu uklidnila, šla jsem zazvonit na sousedy, ale nikdo neotvíral. Hledala jsem Garfielda a volala na něj: „Čičí, čičí!“ ale kocour se neozývala. Náš pejsek, fenka Sindy, pořád běhala kolem plotu, štěkala a kňučela. Cítila kocourka, že je někde za plotem. Řev psů už utichl, já jsem znovu vylezla na krb a viděla jsem, jak sousedé zavírají psy. A v tom jsem také uviděla, že náš Garfield leží v jejich rohu zahrady celý zakrvácený. Bylo vidět, že žije. Rychle jsem k němu utíkala. Mezitím se Garfieldovi podařilo skulinou v plotě dostat se až na naši zahradu. Nějak se tam doplazil a strašně se třepal. Zabalila jsem ho do ručníku a donesla k nám na dvůr. Sindy byla taky celá šťastná a hned začala Garfieldovi lízat rány. Kocourek se nejprve bál, byl ještě celý vyděšený, ale brzy ho strach přešel, protože s naší Sindy byli odjakživa kamarádi a mají se moc rádi. Na druhý den jsme s kocourkem jeli k veterináři a tam doktor rentgenem zjistil, že má zlomenou nohu. Předepsal mu antibiotika a navrhl operaci. Upozornil nás, že ta by ale nemusela být 100% úspěšná. My jsme operaci odmítli. Dávali jsme kocourkovi antibiotika a Sindy jí pořád lízala hojící se rány. Zpočátku kocourek moc nejedl a skoro celý týden jen pospával. Nabral tím spánkem mnoho sil a potom začal také víc a víc jíst. Od té doby už uběhlo asi jeden a půl roku a náš kocourek pořád žije. Už vůbec nekulhá, skáče přes plot a hraje si se Sindy. Takže se z toho, jak se říká, krásně „vylízal“.