Jmenuji se Gabriela Botošová a je mi 11 let. Tento příběh je o tom, jak dokáže trocha štěstí a přátel zahnat velký žal. Před několika roky nám zmizel ze života pro mě jeden ze dvou nejmilovanějších, nejdůležitějších a nejšlechetnějších lidí v celém mém životě. Umřel mi tatínek. Jakmile jsem po velikém šoku a smutku začala chodit do školy, tak mě všechny kamarádky držely na nohách ( psychicky) a snažily se mi pomoct to překonat. Ale hlavně čtyři: Lucka, Kristýnka, Marcelka a Markétka. Lucka si ze mě vždy dělala legraci, Kristýnka a Marcelka ( vyšitá dvojka ) mi projevovaly něco jako že mě chápou a Markétka se mnou soucítila a vše probírala. Byly jsme tým, kde je jeden zraněn a další se mu snaží pomoci. Každý den si se mnou povídaly a někdy mě některá navštívila. Ale potom přišlo něco, co asi nikdo nepředpokládal. Nemohla jsem chodit a tím pádem jsem byla týden v nemocnici. Ale jak jsem se vrátila zpět do školy, tak samozřejmě všechny ke mně přiběhly a vzniklo hromadné objetí. Rázem mě ovládla radost! Byla jsem ráda, že tu jsou pro mě a já pro ně. Cítila jsem se velmi šťastně. Nyní: Dnes už jsem o tři roky starší, ale tým ještě docela drží. Sice méně, ale drží. Já už se mám pořád dobře a všechny jsme rády spolu…