Ještě než začnu psát o mém prvním větším hrdinském činu, přemýšlím o tom, co to vlastně hrdinský čin je. Jako první se mi vybaví pomoc ostatním lidem a další věci… Dobré skutky dělá snad každý v životě, ale nemusí dělat jen dobré skutky dělá i špatné skutky. Když já udělám dobrý skutek, vždy z toho mám dobrý pocit a dobrou náladu. Jeden z mých největších dobrých skutků, co jsem udělal ještě v předškolním věku, kdy mi bylo asi 6 let. Byla zima, jedna z nejchladnějších zim tady u nás. Já a moji kamarádi jsme dostali poněkud hloupý nápad, že se půjdeme klouzat na Štěpnický rybník. Tak hloupý nápad to nebyl, ale rybník nebyl ještě pořádně zamrzlý. Já a moji dva kamarádi jsme vymysleli, že rybník přejdeme až k ostrůvku uprostřed rybníka. "Hoši, to se mi moc nelíbí, okraje nejsou ještě moc zamrzlé" prohlásil jsem. "Nebuď srab Deive, to zvládneme," odpověděl mi Lukáš. Vůbec se mi to nelíbilo. Nechtěl jsem ale kámoše zklamat. Pamatuji si, že se už stmívalo, byla velká zima a měl jsem úplně morko v botách. Všichni tři jsme se rozběhli na rybník a začali jsme skákat, běhat, klouzat se a dělat nejrůznější šílenosti. Byla to legrace a já doposud nevím, jak se nám podařilo nezamrzlý okraj rybníka přeběhnout... "Vidíš Deive, že nás led udrží," křičel Ondra. Nikoho z nás by v tu chvíli nenapadlo, že se stane něco, co si budeme pamatovat až do smrti. Když jsme byli skoro u ostrůvku, začal jsem si všímat, že led už není tak silný, jako byl předtím. Nic jsem neříkal a šli jsme pořád dál. Najednou jsme začali slyšet hlasité praskání ledu, což se nelíbilo ani mým kamarádům. Já jsem šel s Ondrou jako první a za námi šel Lukáš. Najednou nám nebylo do smíchu. Nikdo nemluvil a začali jsme zrychlovat krok, aby jsme byli co nejdříve na ostrůvku. Najednou se stalo něco, co nikdo nečekal. Uslyšeli jsme hlasité praskání a po něm šplouchnutí. Honem jsme se s Ondrou otočili a nevěřili vlastním očím. Lukáš byl po pás ve vodě. "Kluci, pomozte mi," křičel jak blázen. Ondra zpanikařil a utíkal na břeh. Led začal praskat víc a víc, prasklina se postupně rozrůstala. Já jsem zůstal stát na místě s otevřenými ústy a sledoval jsem, jak se Lukáš beznadějně snaží vyškrábat zpátky na led. V tu chvíli jsem si vzpomněl na film, kde zachraňovali tonoucího člověka pod ledem tím, že rozložili váhu a lehli si na led. Tak jsem udělal to samé, lehl jsem si na led a jediný na co jsem myslel bylo, že musím Lukášovi pomoct. Doplazil jsem se až k díře v ledu. "Neboj Lukine, pomůžu ti, podej mi ruku," křičel jsem. Lukáš se mě vší silou chytl za ruku a já zabral ze všech sil, ale neměl jsem dost sil, abych Lukáše vytáhl. Snažil jsem se, ale nešlo to - byl mokrý a klouzaly nám oběma ruce. Pak jsem si ale všiml, že nedaleko ode mě je dlouhá větev, tak jsem ji přitáhl a podal Lukášovi. Nakonec se mi Lukáše podařilo vytáhnout. Ondra stál na břehu a oba nás pozoroval. Lukáš byl celý promrzlý. Ani sám nevím, jak jsme se dostali z ostrůvku na druhý břeh. Jediný na co jsem se těšil bylo, že budu doma v teple a v bezpečí. Lukáše jsme zavedli domů. Sice byl prochladlý a vyčerpaný, ale hlavní je, že to přežil. Všichni jsme byli moc rádi, že to takhle dopadlo. A s klukama jsme kamarádi doposud. Ale jedno vím jistě, už nikdy bych tak bláznivý nápad nepodstoupil.