Jmenuji se Tadeáš, je mi 12 let a bydlím v obci Litultovice. Na místním zámku jsme se před časem seznámili se synem bývalé majitelky zámku, baronem von Rolsberg. Protože moje mamka umí dobře německy, začala si dopisovat s maminkou barona, o které nám pan baron vyprávěl. Paní má 94 roků, trpí Parkinsonovou nemocí a žije v domově důchodců v Německu. Před tím, než ji postihla nemoc, napsala paní baronka autobiografii o své rodině, zážitky z dětství a mládí na zámku v Litultovicích, poválečném odsunu do Německa a o životě tam a mě to zaujalo. Časem jsem ji začal psát dopisy i já a mamka je překládala. Psal jsem o sobě, jaký jsem, co mam rád a co dělám. Do jednoho dopisu jsem vložil dáreček, srdíčko z nerostu selenitu. Začátkem května jsme na pozvání pana barona navštívili město Siegen. Během pobytu v Německu jsme navštívili i baronku v domově důchodců a tak jsme se osobně seznámili. Stará paní byla dojatá naší návštěvou a při přivítání mi ukázala selenitové srdíčko, které leželo na jejím nočním stolku. Hezky jsme si povídali, hlavně o zámku, jak to tam teď vypadá a co se tam děje a časem přišla řeč na vztahy Čechů a Němců. Stará paní říkala, že Čechy nepřestala mít ráda, ani když nás válka rozdělila. Až při odjezdu z domova důchodců jsme si uvědomili, že je zrovna 9. května, 69 let od konce druhé světové války. Když jsme se příští den přišli před odjezdem z Německa rozloučit, vyprávěla nám stará paní, že v noci nespala, přemýšlela o životě a ukázala nám báseň, kterou v noci napsala. Psala v ní, že už chce umřít, přestože už má všechno za sebou, ale díky nám si uvědomila, že každá minuta života je drahocenná a může se v ní něco stát a něco nového a pěkného může začít. Rozloučila se se mnou a pohladila mně se slzami v očích po vlasech. Uvědomil jsem si jak je krásné, když můžeme někoho v životě potěšit, třeba jen tím, že na něj myslíme a pak jej navštívíme.