Tento příběh se odehrál asi před rokem, kdy jsem v Pardubicích jela na výtvarný kroužek. Čekala jsem na zastávce na autobus, když v tom jsem zpozorovala velmi starou paní, jak se belhá se stařeckým chodítkem směrem ke mně na zastávku. Za ní pomalu cupital stařeček, opřený o hůl s velkou nákupní taškou. První, co mi prolétlo hlavou, bylo, jak je hezké, že takhle staří lidé jsou pořád spolu a navzájem si pomáhají. Oba dva na svůj autobus moc dlouho čekat nemuseli, přijel skoro dvě minuty potom, co přišli. Na to, jak staří vypadali, byli celkem hbití a v krátkém okamžiku se do autobusu vyškrábali. Stará paní se postavila na poslední schod a už popadala vozík, když v tom se začaly zavírat dveře autobusu. Úplně ve mně hrklo, rozeběhla jsem se a začala na řidiče křičet, ať ty dveře ještě otevře. Paní byla velmi vyděšená a roztřesená, její muž také. Řidič jí málem skřípl ruku ve dveřích. Pomohla jsem jim chodítko vynést do autobusu. Oba mi moc děkovali. Tolik děkování za takovou maličkost? Samozřejmě, že se rádo stalo. Mám z toho snad ještě lepší pocit než oni.