Uvíznutá srnka

Na jaře toho to roku celá naše rodina musela pomoci uvíznuté srnce. Bydlíme na vesnice, máme postavený rodinný domek s velkou zahradou, s částí, která je spíše louka, ale máme ji oplocenou společně se zahrádkou, tudíž ji počítám k tomu. Toho chladného jarního rána jsme se museli my i naši sousedé, kteří nám šli vypomoci, obléct do dlouhého oblečení, protože tráva byla vysoká, a jelikož jsme tam před pěti lety sázeli topoly, bylo to užitečné. Už pár dní jsme věděli, že tam někde je srnka, která uvízla na naší zahradě, a protože se živila našimi stromky, rozhodli jsme se, že už je na čase ji odtamtud odehnat a zároveň osvobodit. Všichni jsme teda šli, rozmístili se po celé louce a hledali ji, bohužel jsme ji nikde neviděli, ale byli jsme si jistí, že tam je a měli jsme pravdu. Byla tam, v klidu si se tam pásla, aniž by něco tušila. Vyplašili jsme ji, aby utekla do otevřených vrátek a utekla zpět do lesa za svou rodinou. Prvních pár pokusů však bylo marných. Vždy ji bylo těžké najít, protože přes vysokou trávu a topoly ji nebylo vidět. Já s mým starším bratrem jsme byli nahoře a hledali jsme ji, byla tam, tak jsme hned zařvali na všechny: „Tady je!“ S ní to naštěstí ani nehnulo. Taťka řekl, ať ji vyplašíme směrem dolů a tam ji někdo nažene směrem k otevřené brance. Nejdříve jsme potichu našlapovali, abychom ji nevyplašili a nenahnali jinam, postavili jsme se a začali jsme řvát: „Hej! Hej!“ Srnka se rozeběhla, ale naneštěstí vzala špatný směr a utíkala jinam. Už jsme mysleli, že to vzdáme, zavoláme myslivce, ať ji střelí, a uděláme si z ní dobrý srnčí guláš. Neee, to byl vtip. Já s mamkou jsme šly dolů a staraly se jen o to, aby neběžela k domu. A pak to přišlo. Srnku zase objevili, vyplašili ji a konečně se srnka rozeběhla správným směrem a naštěstí se strefila i d otevřené branky a uháněla ven, zpět do lesa. Byli jsme rádi, že jsme byli úspěšní, srnka vesele odskotačila do lesa a nám už nikdo neokusoval naše stromky.