Dobrý den, posílám text článku p. ředitele, který byl napsán o dobrém skutku mých dvou žáků. Pavel Vyhňák Pomáhat a chránit Pomáhat a chránit jsou dvě slova, která snad všichni v České republice vědí kam zařadit. I přihodilo se naší škole na vodáckém kurzu, že dvojice chlapců nalezla u jednoho z mnoha bufetů na Vltavě peněženku s nemalým obnosem a osobními doklady. Slušnost chlapců velela vše nahlásit svému vyučujícímu, což se také stalo. Velice jsem chlapce pochválil a po vzoru slavného pedagoga Igora Hnízda jsem se rozhodl, že na tomto případu jim ukážu, jak v takovéto situaci postupovat. Dle dokladů jsme zjistili jméno mladé slečny z „Paroubkova Ústí“ a zvučným hlasem jsem jméno vyvolal mezi více než stovku vodáků, kteří se krmili vyhlášenými steaky. Nastalo ticho, nemlaskalo se, necinkaly sklenice, ztichlo ptactvo. Kýžené jméno však nebylo k zastižení. Popřál jsem dobrou chuť a stravování pokračovalo. „Pane učiteli, necháme si ji?“ padla otázka spíše z neúspěchu hledání, než z radosti, že se našly peníze. „Naopak chlapci, teď vám ukáži, jak následuje varianta B“. Doklady jsem bezpečně uložil do barelu a večer, když jsme se vrátili do kempu v Českém Krumlově jsem ze svého osobního telefonu vytočil nejbezpečnější číslo v republice – 158. „Tak chlapci, teď poslouchejte, co budu říkat. A pamatujte si to, co vše musíte sdělit.“ A tak jsem se dozvěděl na druhém konci pomyslného drátu, že se mi za chvíli ozvou zpět. Netrvalo dlouho a skryté číslo hlásilo, že není třeba nikam chodit na služebnu, ale že si pro doklady ráno přijedou, protože toho do půlnoci mají hodně. A asi toho měli hodně i druhý den, protože od rána jsme s chlapci očekávali automobil s majáčkem a pro všechny uklidňujícím heslem. Všechny batohy a stany již zmizely v útrobách autobusu a se smutkem jsme museli konstatovat, že poledne nemůže znamenat ráno a vyrazili jsme do nejmilejšího města, našeho Brna. „Chlapci, nebuďte smutní. Když ani policie nepomůže, pomůže vám učitel.“Asi toho měli opravdu hodně, protože ten večer zahajovalo mistrovství světa ve fotbale. A tak jsem vše zabalil do malého balíčku, doložil krátký informativní dopis a vše zaslal poštou na adresu slečny zapomětlivé. Samozřejmě, že ne doporučeně, protože neměla doklad k jeho vyzvednutí a také vím, že jsem porušil několik zákazů o posílání oběživa atd. Ale nebyly to drogy, ani výbušniny a důvěru v doručení jsem hledal u České pošty. Týden se nic nedělo, i když jsem přiložil do dopisu i své telefonní číslo, to které jsem poskytl i policii. Za týden přišel dopis. Byl plný díků, vysvětlení a doporučení. Psala nám totiž maminka naší slečny a omlouvala se, že se neozvala telefonem, protože je neslyšící. To mi vzalo dech a přidala doporučení. „Vaši žáci jsou skvělí a můžete být na ně právem hrdý“ a přidala malý finanční obnos a porosila mne o jeho předání. Tak jsem i učinil a chlapce ještě jednou pochválil. Přidal jsem jim ještě radu, že když už není ochrany a pomoci, tak stále existuje slušnost, která vám pomůže dotáhnout věci do úspěšného konce. A kluci mají navíc i dobré srdce. Za slušné kluky Michala Škodu a Jirku Smitala sepsal Mgr. Petr Punčochář