Děda mi vyprávěl jak dřív, když mému tátovi bylo kolem 15 let, měli doma dvě liščata. Chovali se jako psi, vyplazovali jazýčky, panáčkovali u dveří a podobné věci. A to jenom proto, že „naše“ fenka měla v tu chvíli štěňátka a tak vzala k sobě i liščata. Děda věděl jak se o ně starat, protože byl a i je myslivec. Od té doby co mi to vyprávěl, jsem strašně moc lištičku chtěla taky. A tak po menším přemlouvání mi děda řekl, že mi lištičku sežene. Taky sehnal, ale byla už větší, takže si na nás nezvykla. Krmila jsem ji a dokonce si mi ji podařilo jednou, jedinkrát pohladit. Takhle to šlo od poloviny jara až do podzimu, kdy mi děda řekl, že ji budeme muset pustit. Málem jsem to obrečela, protože přece jenom už patřila k mojí rodině. Děda Ouškovi otevřel dvířka od jeho „domečku“ a druhý den byl pryč. Jak nad tím tak přemýšlím, tak jsme mu vlastně zachránili život, protože když jsme byli u toho pána, který nám Ouška prodal, tak tam byl s ním i jeho sourozenec. A osudem chycených lištiček není odchovat a nechat si až do té doby co budou staří, ale zabít je… A proto jsem ráda, že jsme ho pustili. Asi třikrát se mi o něm zdálo. Pár dní potom jsem ho viděla, jak šel po krajíčku lesa. Podle mě má teď krásnou lišku a útulný domov. Ale s liškami jsem pokoj dědovi nedala, a jelikož se tohle stalo předminulý rok, tak jsem o prázdninách zase začala žadonit o liščátko, ale tentokrát chci menší, mladší, aby si na nás zvyklo. Tak doufám, že i teď se mi to podaří, abych se měla s kým mazlit a zachránila tak i další život.