Rok pro Martinu

Jsem žákyně 9. ročníku Základní školy Mozaiky v Rychnově nad Kněžnou. Tento příběh píšu už asi po desáté, protože žádný můj dosavadní pokus dostatečně nepopsal skutečnost tak dobře a dojemně, jak si zaslouží. Možná, že to ani napsat nejde, ale nevzdávám to. Doufám, že tento příběh se Vám alespoň maličko dostane k srdci jako mně a celé naší škole. Jmenuji se Petra Seniurová, a jak jsem už psala, chodím do Základní školy Mozaika. Naší škole velice záleží na vztazích mezi všemi členy komunity školy. Což znamená mezi rodiči, žáky a učiteli. Tento příběh chci napsat pro našeho bývalého spolužáka Jirku a jeho maminku Martinu. Jirka má už od narození nevyléčitelnou nemoc zvanou svalová dystrofie. Při této nemoci mu pomalu přestávají pracovat všechny svaly. Jirkův momentální stav je… No měla bych začít úplně od začátku: Jirka jednoho roku 1. září nastoupil do 1. třídy Základní školy Mozaiky. Nijak se nelišil od svých spolužáků. Mohl s nimi hrát všechny hry, dokázal běhat. Během prvního stupně se Jirka kvůli své nemoci dostal na invalidní vozík, protože ho přestávaly poslouchat svaly na nohou. Stále to byl ten veselý klučina, jako při nástupu do školy, ale jeho nemoc ho postupně omezovala. Ke konci docházky na druhý stupeň už na tom byl dost špatně. Jeho maminka Martina ho musela krmit, protože ho už neposlouchaly ani svaly na rukou. V té době onemocněla i Martina. Doktoři jí zjistili nemoc, která se jmenuje roztroušená skleróza. Jelikož Martina musela Jirku zvedat např. do postele, do vany, do auta a být mu k dispozici 24 hodin denně, bylo to pro ni čím dál tím náročnější. Když jsem byla v 7. třídě, Jirka nastoupil do prváku na rychnovském gymnáziu. Jirkův i Martiny stav byl čím dál horší. Jirka potřeboval kolejnice po bytě, aby ho Martina nemusela stále zvedat a také potřebovali nové auto, aby tam Jirka mohl zajet přímo s vozíčkem. Ale na to nebyly finanční prostředky. Potřebovali to nutně oba, ale především Martina, protože ta na Jirku byla sama a bylo to pro ni hrozně náročné. Jednou naše paní ředitelka Kamila Zemanová přišla s návrhem, že by škola mohla pomoci jim nějak ty peníze sehnat. Tento návrh sdělila ve všech třídách a všichni se do toho s vervou pustili. Začali se vymýšlet návrhy, jak sehnat peníze. Celková částka, kterou potřebovali získat, činila 300 tisíc korun (kolejnice 200 tisíc, přestavba auta 100 tisíc). Každá třída byla kreativní a vymyslela spoustu nápadů. V tomto projektu nazvaném „Rok pro Martinu“ byla naše škola takovým ,,vykopávačem ve fotbalu..“ Začali jsme zlehka. Sběr papíru. Ve sběru se k nám přidalo i rychnovské gymnázium. Já a kamarádka jsme si řekly, že tento rok toho nasbíráme hodně, když je to pro Martinu a Jirku. Vzaly jsme kolečko a vyrazily po naší vesnici. Obešly jsme spoustu lidí a všem jsme vypravovaly ten příběh. Všichni, když měli nějaký papír, tak nám ho dali a ještě nám říkali, že se máme stavit příští den, že třeba něco najdou v práci. No neříkám, že tímto se zrovna chci chlubit, ale vybraly jsme i nějaké popelnice na papír (naštěstí v nich byl jenom papír a nic jiného). Během dvou dnů jsme nasbíraly plnou naši garáž a chudák taťka musel parkovat na ulici. Celkem se ve sběru vydělalo asi 7 000 korun. Dalším nápadem bylo ,,Buchtování“. Každé pondělí jedna maminka upekla nějaké buchty nebo udělala chlebíčky a ty jsme pak prodávali spolužákům ke svačině. Všichni se zapojovali a musím poděkovat a hlavně pochválit všechny maminky, protože všechny svačinky byly skvělé. Je pravda, že právě já jsem měla za úkol kontaktovat každý pátek jednu maminku. Jednou se stalo, že jsem zapomněla a vzpomněla jsem si v neděli v devět večer. Naštěstí se toho ujala moje mamka a během hodinky vykouzlila 40 svačinek z toho, co dům dal. Jeden z nápadů bylo oslovit firmy, nadace a další organizace. Oslovili jsme i hraběnku. Někteří z oslovených se zapojili a někteří zase ne. Když už jsme něco jako škola podnikli, začalo se to šířit i mezi lidi. Hodně s námi spolupracovalo rychnovské gymnázium. Oni uspořádali burzu zimního oblečení a výdělek šel na konto Martiny a Jirky. Založil se účet, kam začali lidé posílat peníze. Sestra mojí spolužačky se zná osobně se skupinou Nightwork. Jelikož i ona věděla o projektu „Rok pro Martinu“, tak se chtěla zapojit. Uspořádala večírek, kde za barem obsluhovala již uvedená skupina. Součástí byla i módní přehlídka, předváděly se tam kostýmy z obchodu Ptákoviny. A zároveň to byla i aukce našich obrázků k tématu Jirka a Martina. Přítomní platili za obrázky minimálně 1 500 korun. Jenomže před tímto barem, kde se akce konala, se nesmí parkovat. A zrovna ten večer kontrovala policie toto místo. Dali pár botiček, ale když zjistili co to je za akci, že je to charitativní akce, tak odjeli. Vrátili se asi za půl hodiny a přivezli 10 000 korun, které věnovali na konto Jirky a Martiny. Pak se objevil tajný investor a zaplatil celé auto i s přestavbou pro vozík. Z tohoto tajného sponzora se nakonec vyklubal samotný Městský úřad v Rychnově nad Kněžnou, kde Martina s Jirkou bydlí. Myslím, že k tomuto rozhodnutí pomohla i aktivita dětí naší školy a ostatních lidí. Jednou z posledních akcí, kterou ale nepořádala naše škola, byla módní přehlídka vozíčkářů. Uspořádaly ji dvě učitelky z rychnovského gymnázia, které Jirku učily. Přehlídka se jmenovala „Elegance bez bariér“. Na mole se předvedli modelové na vozíčku, většinou v doprovodu chodícího modela. Jedním z modelů byl i Martin Zach (muž roku 2010). Součástí přehlídky byla tombola. Celý výdělek nešel nikam jinam než na konto Martiny a Jirky. Vydělalo se dostatečně peněz na zbývající koleje a ještě asi 100 tisíc navíc. Jirka i Martina jsou na tom teď hodně špatně. Jirka může pouze ležet a dýchá za něj přístroj. Občas naši školu nazývám rodinou, protože tam doopravdy všichni drží při sobě. A když někdo z rodiny onemocní, dotkne se to všech. I když nejsme doopravdy rodina, je pro nás každý člen školy důležitý. Celý ten rok 2012/2013 byl pro mě důležitý a nejen pro mě. Myslím si, že peníze, které se podařilo získat, Jirkovi a Martině aspoň maličko usnadnily život. I když je jasné, že oni potřebují mnohem víc. Nejen peněz, ale hlavně zdraví a taky štěstí. Doufám, že jsem Vám aspoň maličko přiblížila pro nás tak důležitý projekt. Zdravotní stav Martiny a Jirky ovlivnit nedokážeme, ale myslím, že i naše pomoc a vědomí, že na svůj problém nejsou sami, jim aspoň na chvíli vykouzlila úsměv na tvář.