Mamce už je líp

Stalo se to minulý rok, přesně si to pamatuju, protože v té době začal můj bratr studovat vysokou školou, a kvůli vzdálenosti se ubytoval na kolejích. Tak jsme doma zůstali jen já, mamka a taťka. Zní to dobře a taky to tak většinou bylo, ale i když jsem si s bratrem psala, nic nedokáže nahradit osobní kontakt. Jednou jsme si s ním zade psala, ale už bylo pozdě večer a rodiče na mě volali ať jdu spát. A tak jsem chtě nechtě šla. Najednou mě něco probudilo. Byl to velmi divný zvuk. Snad pláč? Měla jsem celkem strach, nepatřím totiž mezi osoby, co nevěří na duchy. Opatrně jsem vylezla z postele. Chvíli jsem jen tak stála uprostřed místnosti a poslouchala. Zase se to ozvalo. Naskočila mi husí kůže. Co to jen může být? Přemýšlela jsem, jestli jsme někde nenechali otevřené okno. Co když je to zloděj? Představa cizího člověka, který chodí v noci po domě, mě vyděsila natolik, že jsem chvíli uvažovala o tom, že se prostě v pokoji zamknu a zalezu zpět do postele. Pak jsem si ale vzpomněla na mamku, nemůžu jí tam jen tak nechat spát? To vše mi proběhlo hlavou za pár vteřin. Nakonec jsem se rozhodla. Došla jsem ke dveřím a tiše je pootevřela. Kromě kapání vody z kohoutku v koupelně bylo naprosté ticho. Docela se mi ulevilo. Už mám asi halucinace nebo co. Najednou se pohl stín. Zmateně jsem o několik kroků ustoupila zpět do mého pokoje. Stín se začal přibližovat. Ani jsem nedýchala. A pak, jako blesk z čistého nebe, mi došlo, kdo to je. ,,Mami? Co tady děláš?” Původně jsem si myslela, že jen šla na záchod a nechtěla mě budit rožínáním velkého světla na chodbě, jehož paprsky by skrze skleněné dveře určitě dopadly do mého pokoje. Ale pak jsem si všimla, že brečí. Ten vzlykot jí tak otřásal, že skoro nemohla stát. ,,Tak co se děje?” Ptala jsem se zmateně, ale ve svém hlase jsem už postřehla i stopy strachu. ,,Je mi strašně špatně,” dostala ze sebe po několika dlouhých vteřinách. Můžu vám říct, že jsem si tehdy myslela, že se tam na mě co nevidět skácí. Jak tam tak stála v obličeji celá zelená, přišlo mi jí líto. Vzpomněla jsem si, jak se vždycky ona starala o mě. A teď je načase jí to oplatit. Jemně jsme mamku podepřela a pomohla jí do postele. Přinesla jsem kýbl, kdyby jí náhodou přepadla nevolnost. Rychle jsem uvařila heřmánkový čaj. Na mamčinu žádost jsem s ní zůstala. Naneštěstí taťka před několika hodinami odjel na služební cestu. U mamky jsem byla celou noc. Moc spánku jsem si ale nedopřála, jelikož jsem se co chvíli budila strachem, jestli jí zase není špatně. Naštěstí léky asi, protože spala jako dudek. Nakonec mě její dech také ukolébal k spánku. Ráno už se sice mamka cítila lépe, ale i tak jsem jí nachystala snídani. Pak už jsem musela do školy. Odpoledne byl doma i taťka, prý se vrátil o něco později po mém odchodu. Mamka už vypadala mnohem zdravěji, v obličeji nebyla tak bledá a dokonce se jí vrátila i chuť k jídlu. I tak jsme se o ni ještě několik dní starali a dosavadně si rozdělili její povinnosti. Když jsem nad tím pak přemýšlela, kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby jsem tehdy nebyla doma.