Hledání psa v lese

Jednou jsme šli se strejdou na procházku přes les a vzali s sebou psy. Když jsme šli kolem oplocenky, tak jsem pustila našeho poslušného psa – Kelta - a strejda řekl, že zkusí pustit i jeho neposlušného psa - Sorbona. Tak tam chvíli běhali a potom strejdův pes chytil stopu a utekl do lesa plného divočáků (zrovna jich tam bylo moc). Když jsme asi minutu čekali a volali, a Sorbon se stále nevracel, tak strejda řekl, že se podívá domů a já že se mám podívat okolo oplocenky. Šla jsem s naším psem na vodítku. Když jsem byla asi 50 metrů od konce oplocenky (u druhého konce lesa), viděla jsem paní s rotvajlerem, kterého vedla asi na pětimetrovém vodítku. Najednou si jich všiml i náš pes, ale také si všiml něčeho hnědého. Byl to strejdův Sorbon, který se blížil k té paní s rotvajlerem. Paní si ho ihned všimla a její pes hned začal táhnout směrem k Sorbonovi. S Keltem jsem šla blíž a paní na mě hned začala křičet: „Chyť si toho psa, nebo toho svého neudržím.“ Tak jsem na něj hrubě volala: „Sorbonééé, Sorbonééé,“ a on ke mně nešel, jen vrtěl ocasem. Ta paní na něj řvala: „Mazej domů!“ Tak jsem poodešla dál, protože jsem myslela, že se Sorbon rozhodne jít za Keltem. No, a přišel k nám o kousek blíž! Najednou mě napadlo, že možná přijde, když na něj zakřičím něžně: „Sorbíku…“ Tak jsem to zkusila jemně, mile, tiše a on přišel. Podařilo se mi ho chytit a upnout ho ke Keltovu vodítku. Ta paní zařvala, že si mám hlídat svého psa. Nic jsem neříkala a šla jsem s oběma psy domů. Po cestě jsem potkala strejdu, a ten si vzal Sorbona domů. Byla jsem ráda, že jsem zachránila strejdova psa před divočáky, myslivci i pokousáním od rotvajlera.