Venku bylo hezky a tak jsme odpoledne vyrazily s kamarádkou do parku. Většinou si tam hrajeme mezi keří a moc se nám tam líbí. Když jsme tam ale došly, slyšely jsme slaboučké pípání. Nevěděly jsme odkud se to ozývá, a tak jsme se vydaly za hlasem. Údivem jsme oněmněly. Pod keřem, byl v alobalu zamotaný maličký ptáček, který měl sotva narostlé peří. Rozhlédli jsme se kolem, jestli není někde ptačí hnízdo. Možná bylo, ale nad námi hodně vysoko. Rozhodly jsme se, že ptáčka vezmeme s sebou domů. Každý den jsme se o něho staraly a pětkrát denně jsme ho krmili. Do zobáčku jsme mu dávali i napít vodu. Uplynul měsíc a ptáček začal mírně poletovat. Bály jsme se, aby mu neublížila sousedova kočka. Asi za týden poté jsme ho vzaly do parku. Nejprve letěl malinko nad zemí, potom se mu podařilo doletět na nízký keř. Na vlastní oči jsme se přesvědčily, že v přírodě je mu lépe. A tak jsme ho zanechaly na místě, na kterém jsme ho našly. Když jsme v parku, posloucháme jeho ptačí písničku. Je to možná odměna za to, že jsme ho zachránily.