Pomoc pejskovi

Jednoho dne po škole jsem šla jako vždycky domů s obědníky. Byla jsem znuděná a přemýšlela, co ten den budu dělat. U schodů jsem uslyšela zakňučení, ale nebyla jsem si jistá, protože jsem měla sluchátka v uších. Nejprve jsem si ničeho nevšimla, ale najednou z ničeho nic stál u obědníků malý kříženec jezevčíka a čuchal jídlo. Byl velmi podvyživený, až mu vylézaly žebra. Bylo mi ho velmi líto, tak jsem vytáhla velkou masovou kouli a podala jsem mu ji. I když byla horká a pálila mě na prstech, během chviličky ji snědl. Podíval se na mě, jestli nemám ještě něco, ale já mu řekla, že už mám jen zeleninu, ta by mu nechutnala a šla jsem domů. On šel za mnou. Před vraty jsem zkontrolovala, jestli je zavřený náš pes, mohl by totiž také trasořitce něco udělat. Řekla jsem mu ať počká, že mu něco přinesu a běžela jsem pro granule s párkem a vodu. Pejsek to, stejně jako masovou kouli, hned snědl. Přála jsem si ho nechat, ale mamka mi to nedovolila a bohužel jsem neznala nikoho , kdo by pejska chtěl. Dva dny jsem mu dávala nenápadně najíst, ale třetí den nepřišel, ani jsem ho nepotkala na procházkách. Asi se zatoulal někam dál do obce, nebo (a to bych byla mnohem raději) si našel konečně někde svůj domov. Dnes, když si na to vzpomenu, hřeje mě u srdce alespoň pocit, že když už jsem pro něj nemohla udělat úplně to nejvíc, pomohla jsem mu alespoň tím málem.