Kdo bude další?

Bylo nás doma hodně, máma, táta, bráchové, já, pes, kočky, želva, rybičky, morčata a naše toulavky, které k nám nepravidelně chodily na jídla. A dva kocouři. Chlup a Bibin se vydali na toulky, myslili jsme si, že je už neuvidíme. To se ale mělo změnit. Mamka o dalším zvířeti nechtěla ani slyšet. Jenže… Sousedově kočce se narodila tři koťata. Původně to byli dva kocouři a jedna kočka. Paní Hujerová nabízela koťata každému, koho potkala. Malá koťata však nejsou žádaná. Několikrát se ptala i nás, jestli je náhodou nechceme. Naše zvířata nám opravdu stačila, alespoň jsme si to mysleli. Jednou ráno, když jsme šli na procházku s naším Beníkem, tak nám řekla, že když si je nikdo nevezme, tak je její muž utopí. Situace doma se rázem změnila. Otázky: „Mami, nenecháme si je?“ a odpovědi: „Ne! “ se stále opakovaly. Přitvrdil jsem! „Proč ne, přece je nenecháme utopit!!!“ Když jsem na mámu udělal po sté „psí oči“, řekla, že si je půjdeme prohlédnout. „HURÁ!!!“ Pak jsem byl už jen krůček k tomu, že si jedno budu moci vzít domů. Netušil jsem, jak těžký úkol jsem si dal. Když jsme s košíkem v ruce šli pro kotě, měli jsme i vybrané jméno. Budou to Čita a Pucík. Byla tak krásná! Jen se nám pomuchlala pohlaví. Jeden z kocourů se proměnil v kočku. Situace se změnila. Paní Hujerová si totiž chtěla nechat pouze kocoura, o kočku neměla zájem. Položila před nás tři chlapáčky. „Tak si vyberte.“ Mamka si vybrala mourovatý uzlíček a trefila se, byla to kočka. Můj vybraný neposeda byl kocour. Toto si klidně necháme, řekla paní Hujerová. Mamka se zeptala, co bude s tou druhou kočkou. No tu utopíme, alespoň jste zachránili tu jednu. Bylo jasno, s tímhle se mamka nehodlala smířit a během chvíle bylo rozhodnuto. V košíku se nám mačkala dvě koťata. K Čitě přibyla Kikina. Naše koťata se u nás tak rychle zabydlela, že jim nestačila jenom zahrada, ale pravidelně šplhají po omítce do druhého patra do naší ložnice, takže když si jdeme lehnout, postel je již obsazená. Začali jsme jim říkat naše „Hujerky“. Jsou totiž všude, všechno vědí, znají, a co neznají, se rychle naučí. K našemu překvapení se k nám vrátili i naši tuláci Chlup a Bibin. No, nevím, jestli je to konečný počet našich zvířecích přátel. To víte, jsou to přece jen kočky. Jenom přemýšlím, jestli jim nakonec nebudeme říkat původními jmény. Na začátku školního roku mě totiž v naší třídě vítala naše nová paní učitelka. Hádejte, jak se jmenuje. Ano, hádáte správně, paní Hujerová. No, nebudu riskovat a vyprávět dětem o příhodách s našimi Hujerkami. Takže už jenom Čita a Kiki.