Neštěstí na šterku

Bylo slunečné léto a středně foukal vítr. Bydleli jsme ještě na horách, a protože u mě byla kamarádka Bára, tak jsem něco musela vymyslet, abychom se nenudily. A pak mě to napadlo, protože bylo ideální počasí, tak jsem se jí zeptala: „A nechceš se jít projet ke kostelíčku?“ A protože to nebylo daleko, asi jeden kilometr, souhlasila. Naštěstí k nám přijela na kole, takže měla svoje a já také. Už jsme na sobě měly helmy i rukavice, takže jen stačilo nasednout na kola a vyrazit. Nejdřív jsme jely rovinkou, před naším domem a potom následoval štěrk. Ten štěrk byl do mírného kopce a na kole je nebezpečné jezdit po štěrku a ještě k tomu do kopce, tak jsme se rozhodly, že slezeme z kola a půjdeme ten kousek pěšky. Když už jsme byly skoro na konci štěrkového kopce, tak jsem najednou uslyšela ránu a k tomu Báru jak vykřikla: „Auuu!“. Rychle jsem položila kolo a přiběhla k Báře. Ptala jsem se jí, co se jí stalo, a ona mi se slzami v očích řekla, že zakopla o kámen, na který následovně ukázala. Jak jsem viděla její ruku, která ukazovala na kámen „ušklíbla“ jsem se, protože byla krvavá a do ní zaryté malilinkaté kamínečky. Hned, jak viděla, jak se tvářím, koukla se na ruku a byla vystrašená ještě víc, tak jsem si pomyslela, že jsem se asi neměla dát najevo, že to je ošklivé, protože ona z toho byla šokovaná ještě víc. Naštěstí jsme byli blízko domova, tak jsme tam nechaly kola a šly jsme domů. Konečně jsme dorazily domů a šly jsme dovnitř do koupelny. Porozhlédla jsem se ještě po domě a zjistila, že bratr ani rodiče nejsou doma, tak jsem ji musela ošetřit já. Řekla jsem jí: „Sedni si tady na vanu a já mezitím přinesu lékárničku“. Běžela jsem pro lékárničku do kuchyně a pak zase zpátky. Sedla jsem si vedle Báry a do ruky si vzala z lékárničky pinzetu. Opatrně jsem jí vytahovala kamínek po kamínku. Potom jsem jí umyla ruku čistou vodou, aby nebyla zakrvácená. Popadla jsem dezinfekci a nastříkala na ránu. Vždycky v tom okamžiku, co jsem jí to na tu ruku postříkala, škubla sebou a já jsem se jí vůbec nedivila, protože to sama nemám ráda, když mě něco šíleně štípe. Po dezinfekci jsem jí ruku ovázala obvazem, protože náplast na to byla malá. Uvědomila jsem si, že ještě máme venku kola, tak jsem Báře sdělila, že jdu pro naše kola, ať si jde klidně lehnout nebo ať si pustí televizi. Řekla mi, že si pustí televizi. Šla jsem pro ta kola a doufala jsem, že tam ještě budou. „Uf,“ oddychla jsem si, ještě tam pořád byla, tak jsem k nim došla, vzala jsem je a šla zpátky. Kola jsem odložila před domem a poté jsem se šla podívat, jak je na tom Bára. Naštěstí už byla v pořádku a smála se něčemu v televizi. Najednou jsem slyšela nějaké zvuky v předsíni, tak jsem se šla podívat a byli to rodiče. Pochopitelně jsem jim musela říct, co se stalo, mezitím co oni byli pryč. Když jsem dořekla poslední větu, pochválili mě za to, že jsem ji ošetřila a potom zavolali Bářiným rodičům, aby o tom taky věděli. Hned, co to uslyšeli, tak jeli k nám pro Báru. Auto už bylo před penzionem a my jsme vyšli ven, strejda mně poděkoval za pomoc, a protože už byl stejně čas odjezdu, tak jsme se rozloučili a šli jsme všichni domů.