Když jsem byla ve třetí třídě měli jsme hodinu kdy jsme se šli podívat do domova důchodců. Paní učitelka nám navrhla, že by jsme mohli jít někdy za sestřičkami a poprosit je jestli by jsme si nemohli jít popovídat s nějakou babičkou nebo dědečkem. Za pár dnů jsem se rozhodla, že to zkusím a šla jsem tam, sestřičky mě poslali k jedné paní, která umí nádherně kreslit a je s ní zábava, za pár dnů jsem šla znovu, ale s kamarádkou a šla jsem za jinou paní, která byla s ní na pokoji, zatímco kamarádka byla s tou co jsem byla já minule. Nebyla to už taková zábava, ale dalo se to. Po nějaké době jsem šla znovu, ale tentokrát za tou první paní, uznávám, že je to trochu zamotané.... Od té doby už, ale chodím pouze za ní! Za ty čtyři roky tam šlo se mnou spoustu kamarádů, ale žádný to nevydržel tak dlouho jak já! Za paní stále chodím, pomáhám ji zalévat kytičky a jiným tam pomáhám dojet na vozíčku na pokoj atd. Já sama mám handicap a tak chápu jak těm lidem, kteří nemůžou chodit je! Co je, ale nejlepší na chození do domova důchodců je, že kdykoliv přicházím či odcházím, tak je paní ráda, že jsem přišla a usmívá se na mne se slzami v očích. Jsem ráda, že této paní můžu vykouzlit úsměv na tváři!