Byl jeden podzimní den a já měla od táty Luboše slíbené, že mě vezme do Ambiente. To je restaurace, kde číšníci nosí obrovské kusy masa na roštech a u stolů odkrajují velkými noži, kolik si zákazník přeje. U babičky jsem tou dobou nebyla už dlouho, a tak padlo rozhodnutí, že se u babičky Vlastičky zastavíme. Babička seděla ve svém oblíbeném křesle a četla si noviny. Děda ležel na rozložené pohovce, a tak nějak podivně chrčel, bylo mi to divné, ale děda byl vášnivý kuřák, babička se na mě podívala a prohlásila „Tak nějak nevím, Honzovi není dobře,“ můj pohled padl znovu na dědu a já okamžitě věděla, že je zle. Děda nedýchal a ani mu netepalo srdce. Táta vzal telefon a volal záchranku, nějaká paní mu říkala, co má dělat a táta Luboš začal s nepřímou masáží srdce. Jelikož to bylo v Praze, tak tam záchranka přijela během deseti minut. Dědův život se nám nepodařilo zachránit a záchranáři, kteří přijeli, nám to potvrdili. Babička se málem zhroutila a já měla zničený den, nikdo z nás tří neřekl ani slovo. Dědu záchranáři zakryli bílým prostěradlem a potom odešli. Pár dní po této události byl pohřeb, na který jsem odmítla jít. Nesnesla bych znovu pohled do té mrtvolně bledé dědovy tváře. Nikdo mi mé rozhodnutí nevyčítal. Protože už tak jsem měla špatné sny. Babička i my všichni jsme se z toho dostali. A v očích rodiny jsem stoupli v ceně, neboť to byl táta Luboš a já, kdo bojoval o dědův život, i když naše snaha byla marná.