Pomoc mým nejmilejším

Je mi skoro patnáct let, chodím do deváté třídy a ve svém volném čase jezdím pomáhat prababičce a pradědečkovi. Praděda letos oslavil už osmdesáté narozeniny. Oba mají nemocné nohy, prababička chodí dokonce o berlích. Pradědeček ještě zvládá se starat o záhonky, občas něco opravit nebo vyrobit ze dřeva a věnovat se svému oblíbenému koníčku-včelaření. V něm mu rád pomáhám a možná jej po něm někdy i zdědím. S prababičkou hospodaříme v kuchyni, to hlavně podávám suroviny při vaření a vypomáhám s domácností. Také jim chodím nakupovat a o prázdninách pro oběd do kulturního domu. S pradědou sbíráme popadaná jablka, hrabeme listí, sekáme trávník, plejeme záhony. Když jsme v dílně, tak mi pradědeček vysvětluje mnoho věcí nebo mi ukazuje, jak se co dělá. Třeba jsem se pokoušel, za jeho asistence, vyrobit ze dřeva štamprli. Nejraději však včelaříme. Vždycky se těším, až půjdeme do úlů. Asi největším zážitkem bylo, když jsem poprvé držel v ruce souš oblepenou včelami. Nebo jak jsme na jaře hledali včelí matky. To se musí prohlédnout celý úl, nejprve horní nástavek (medník) a poté dolní nástavek (plodiště). Ovšem nejlepší je vybírání pláství (rámek s medem) a jejich následné vytočení. Největší radost byla, když jsme loni vytočili přes tři metráky medu! Prababičce a pradědečkovi hrozně rád pomáhám a vždycky se na ně těším. Vím, že to mnohým lidem nepřipadá jako bůhvíjaký čin, ale mí praprarodiče to vidí jinak. Jsou velice rádi, když za nimi přijdu a velice si mé pomoci váží. A já? Já ji beru jako samozřejmost.