Naše nová udírna

Můj dědeček je gurmán. Potrpí si na dobré jídlo, ale jeho největší pochoutka je uzené maso. Voňavé, růžové masíčko, které si krájí s kyselou okurkou a chlebem na malé kousky. Když jsme o prázdninách byli, jako každý rok, u dědy na chalupě, hezky se o nás staral. Chodil s námi do lesa na houby, vyráběl nám luk a šípy z lískového keře a každé ráno nám jezdil na kole do obchodu pro čerstvé, křupavé rohlíky ke snídani. Měli jsme se prostě báječně a chtěli jsme dědečkovi jeho laskavost a dobrotu nějak oplatit. Ale jak? Koupit mu nějaký drahý dárek jsme nemohli, protože na to nám peníze od rodičů nevystačily a na nic jiného jsme nemohli přijít. Až jednou. Děda nám oznámil, že bude muset na dva dny odjet do města něco vyřídit a že na nás v té době bude dohlížet jeho kamarád a soused pan Hubálek. A to mi vnuklo výborný nápad! Zatímco bude děda pryč, postavíme mu vlastní udírnu! Brácha tím nápadem byl nadšený a pan Hubálek, vysloužilý zedník, nám slíbil svoji pomoc. A tak jednoho rána, jenom dědovo auto zmizelo za zatáčkou, začali jsme usilovně pracovat na našem překvapení. Pan Hubálek dovezl pytle s maltou a potřebné nářadí, jako zednickou lžíci a šufan, míchadlo do vrtačky a vodováhu. Nákrers udírny jsme už měli připravený, takže netrvalo dlouho a ve svahu za ohništěm byly vykopány základy nové gurmánské katedrály. Několik dobrých rad od odborníka, pečlivě a rovně založená první řada cihel a už nám šla práce pěkně od ruky. Na konci dne nás sice ruce a záda od tvrdé práce pěkně bolely, ale radost z toho, jak dědu překvapíme, byla větší a silnější. Druhý den dopoledne jsme ještě provedli dokončovací práce, upravili okolí udírny a napsali dědovi zprávu: "Kup pět kilo bůčku!" Když se děda pozdě odpoledne vrátil, rychle jsme ho odvedli za chalupu a ukázali jsme mu naše překvapení. Sami jsme se na tu krásu nemohli vynadívat! Dědečkovi se v očích zaleskly slzy a i když nám tvrdil, že je to od kouře z ohniště, já myslím, že jsme prostě měli dobrý nápad.