Příběhy

Probudila jsem se do krásného, slunečného dne.Podívala jsem se a vidím, že je deka na zemi. Ani mi to nevadilo, bylo šílené horko a to bylo teprve ráno. Zavětřím a ucítím vůni zapečených toastů, to asi taťka určitě připravoval snídani. Bude to už skoro šest let, co nebydlí s mámou, ale má nájem v Plzni. Jezdíme k němu každý druhý víkend a teď po táboře si tu budeme užívat ještě týden. Kouknu stranou a vidím, že Monča, moje mladší sestra se také probouzí. Po snídani se společně umyjeme, oblékneme a vyčístíme zuby. Poté si zapnu počítač abych zkoukla dnešní akce. Najedu myší na ikonku s internetem, najednou se mi to celý zablokuje a vysvitne tabulka oznamující, že v počítači je vir. Zděšeně si to prohlížím a opatrně to taťkovi povím. Ten si k tomu sedl a zjišťoval, co a jak. Moc se v počítačích nevyzná, tak to docela trvalo. Po chvíli jsem se začala nudit, tak jsem alespoň zklidila ze stolu. Mezitím si Monča chtěla zapnout televizi, ale poněkud se to zvrtlo. Omylem něco zmáčkla na ovladači a televize teď svítila jasně modře. Taťkovi jsem nechtěla přidělávat další starosti, už tak vypadal že každou chvílí vybuchne vzteky. Pustila jsem se do opravy sama a luštila písmena na obrazovce s tlačítky na ovladači. Později jsem se do toho tak zamotala, až jsem se rozhodla, že to taťkovi povím. Ani jsem se nemusela namáhat, protože akorát přišel do obývacího pokoje. Když se podíval na obrazovku, zeptal se, co se děje. Všechno jsem mu s klidem vysvětlovala. To byla poslední kapka. ,,To se klidně můžeme na všechno vykašlat! Nikam dnes nejdeme, protože vy nemůžete zůstat chvilku v klidu. Všechno po vás musím hned uklízet, opravovat, čistit!“ začal a pokračoval dál, Monča se mezitím rozbrečela a šla do pokoje. Mě to mrzelo. Ještě do toho takový horko, bolela mě ze všeho hlava, a abych taťkovi alespoň trochu zlepšila náladu, rozhodla jsem se, že pověsím prádlo. Vzala jsem věšák a šla na zahradu. Na chvíli jsem si sedla a přemýšlela, co se teď asi bude dít. Pověsila jsem prádlo a šla zpět do domu.

Když jsem vešla, ležel taťka na všech čtyřech a neskutečně skučel. Monča byla stále v pokoji a nic netušící pořád brečela. Přeběhla jsem chodbu hned k taťkovi a ptala se co se děje. ,,Strašně...se mi motá hlava, nic nevidím!“ koktal a já si vůbec nevěděla rady. Asi deset minut jsem tam tak stála a koukala na tátu, jak se kroutí v křečích. ,,Ne - nepotřebuješ něco?“ vykoktala jsem ze sebe a vystrašeně se dívala. Ten se mezitím převalil na záda a pořád se motal. Konečně se moje zdřevěnělé nohy probudili a já doběhla pro sklenici studené vody a podala jí taťkovi. Ten se malinko napil a zbytek vylil na koberec. Nemohl se strefit do pusy! Potom přišla Monča, chtěla se taťkovi omluvit, když ho však uviděla, zůstala stát s otevřenou pusou. Hned spustila další příval slz a jen se vyděšeně ptala, co se děje. Najednou jsem si připadala, jako velká sestra nebo máma, která se musí o všechno postarat. Šla jsem s Mončou do pokoje a začala jí tam utěšovat.Všechno se najednou dělo tak rychle. Opustila jsem jí a vrátila se zpět, kde naposledy ležel taťka. Ten tam však teď nebyl. Viděla jsem, jak se po všech čtyřech plazí do koupelny. V obličeji byl uplně rudý. Jak se tak plazil, cvaklo mi v hlavě a hnala jsem se k tátovo batohu. Byla jsem celá rozklepaná. Vrazila jsem ruce do batohu a hledala a hledala. Konečně jsem se narovnala a v ruce držela tátovu peněženku. Doufala jsem, že v ní najdu také jeho občanku. Sláva! Položila jsem jí na stůl a běžela zpět k taťkovi. Byl skloněný nad záchodem a zvracel. Potom si lehl na podlahu a vůbec se nehýbal. Běžela jsem k němu, naštěstí jsem zjistila, že je při vědomí, ale nezdálo se, že by na tom byl nějak zvlášť dobře. Vzala jsem mobil, který jsem si naštěstí předešlý den nabila a vrátila se zpět k peněžence. Přečetla jsem si adresu a už vytáčela číslo 155. Asi po dlouhých třech vteřinách se mi konečně ozval mužský hlas: ,,Halo? Mohu vám nějak pomoci?“ ozvalo se. ,,Já – já se jmenuju Mí – Míša, a bydlím v..ehm.. v Plzni..“ vykoktala jsem a byla celá rudá a rozrušená. Rychle jsem nadiktovala adresu. ,,Děkuji. A co se přesně děje?“ naléhal lékař. ,,Taťkovi, je mu hrozně špatně. Udělalo se mu špatně. Z toho horka, a teď zvracel. Skoro omdlel!“ drmolila jsem to všechno ze sebe. Místo toho, aby už zavěsil, se pořád na něco ptal. ,,A není kolem vás nějaký dospělý?“ - ,,Ne, není,“ - ,,A kolik ti je?“ - ,,13 let,“ - ,,Může mluvit váš táta?“ - ,,Asi jo, dám vám ho k telefonu. Tati, tady máš mobil, za chvíli už přijedou,“ běžela jsem k taťkovi, sedla si vedle něj a poslouchala. ,,Ano. Najednou se mi hrozně zamotala hlava, vůbec jsem se nemohl pohnout, všechno se točilo. Je to nejspíš z toho horka. Jo, dobře. Děkuji,“ poslouchala jsem, jak táta odpovídá na otázky. Dal mi zpět telefon a jen jsem slyšela ještě jak říkají: ,,Už jsme na cestě, tak nás vyhlížejte,“ běžela jsem za Mončou a řekla jí, ať dohlídne na taťku. Sama jsem popadla klíče a běžela před barák. Čekala jsem a přemýšlela, co se bude dít, až taťku odvezou. Čekala jsem dál..až se konečně z rohu vynořila sanitka. Vylezla malá hnědovlasá paní a dva lékaři. Okamžitě vyběhli nahoru i se svými pomůckami. Zavřeli se v koupelně a něco s tátou dělali, po chvilce vylezli a mezitím, co ho nakládali do sanitky se mě ta paní ptala, jestli mám kam jít a vím, co dělat. Jen jsem kývla a už byli pryč.

Celá vykulená jsem se vrátila zpět do domu a přemýšlela, co teď. To byla teda rychlá akce! Utěšila jsem Monču a pořádně jí vysvětlila, co teď s taťkou bude, ikdyž jsem to sama vlastně nevěděla. Zavolala jsem strejdovi a vše mu pověděla, po chvíli si pro nás přijel a odvezl zpět domů k mámě. Později jsme se po pár telefonátech dozvěděli, že taťka je v pořádku, jen je přepracovaný a potřebuje si odpočinout. Po pár dnech ho zase pustili domů.