Bylo to na začátku letošních prázdnin. Byla jsem na internetu a prohlížela jsem si stránky na Blog.cz jedné dívky, která měla problémy s anorexií. Chtěla začít normálně jíst i normálně žít, ale neměla žádné přátele, takže se dál utápěla v depresích a hubla a hubla. Při svých 162 centimetrech vážila pouhých 34 kilo!!! Napsala jsem jí do komentářů, jestli si nechce psát přes facebook. Nakonec jsem si jí přidala do přátel a tím začalo naše "facebookové přátelství". Když jsem byla online, vždycky jsem jí napsala, jak se má, co dělá a tak podobně. Nakonec se mi jí podařilo přesvědčit, že její váha je opravdu alarmující a že by se s tím mělo něco dělat. Ale o tom, že by šla za doktorem nechtěla ani slyšet. Nechtěla jsem riskovat, že by se mnou přerušila kontakt, tak jsem na ní netlačila. Postupně si ke mě vybudovala důvěru, svěřovala se mi se vším a já jí na oplátku také. Když mi jednou napsala, že by si ze všeho nejvíc přála začít normálně žít, užívat si s přáteli, smát se, být šťastná. Na rovinu jsem jí napsala, že jestli nezačne normálně jíst a přibírat, nikdy nic takového nezažije a možná že i umře. Na to mi odpověděla, že chce začít jíst, že to i několikrát zkoušela, ale že to nejde. A tak jsem začala s mojí "léčbou". Snažila jsem se jí vždycky nějak rozveselit, několikrát do týdne jsem jí posílala dopis třeba s veselou kresbičkou, nebo něčím podobným a ona na oplátku začínala jíst postupně víc a víc. Šlo to pomalu, ale šlo to. Přibírala průměrně čtyři kila za týden. Někdy to ale bylo víc, někdy míň. Ten týden, co jsem jí poslala velkou čokoládu, kterou jsem jí přivezla z Anglie, přibrala kilo dokonce osm. Přišlo mi, že její případ už není zas tak moc beznadějný. Přes prázdniny si pořád píšeme přes facebook, ona mi každý týden napíše, kolik momentálně váží, a momentálně už váží 47 kilo, což už není zas tak hrozná podváha, ale pořád je to málo. Nejenom že přibrala a vypadá lidštěji, ale také si našla kamarádku, od tatínka dostala malé štěňátko, takže si myslím, že smysl života už našla. Pořád si píšeme, sice už ne tak často, ale ona mi pořád děkuje za to, že jsem jí naučila jíst a v podstatě i žít. Stále doufám, že přibere natolik, že už to bude v normálu a že už nikdy nespadne do té nekonečné jámy depresí, zoufalství, slz, a že už nikdy nepadne do náruče anorexii. Pořád mi to přijde jako takový malý zázrak, že sem jí pomohla. Ze začátku mi to přišlo opravdu zbytečné, vždyť jak by mohla dvanáctiletá holka pomoct zoufalé anorektičce?! Ale, stalo se. Taky tomu pořád nemůžu uvěřit. I když jsem před tím, než jsem poznala tu dívku, byla šťastná, myslím si, že teď jsem šťastnější ještě mnohem víc. Jsem totiž šťastná i za ni.