Příběhy

Je to už pěkných pár let, přesto si ten den budu pamatovat snad navždy. Ostatním lidem to může připadat jako naprosto normální věc, avšak pro mě je tato chvíle velice důležitým článkem mého života.

Stalo se to o velkých prázdninách. O každých dvouměsíčních prázdninách jezdím k babičce a dědečkovi do Mohelnice. Tehdy tomu nebylo jinak. Byl krásný slunečný den, teploty dosahovaly až 35 stupňů. S kamarádkou Eliškou, které byly pouhé 4 roky, jsme už měli bazénu plné zuby, tak jsme se rozhodli, že se pojedeme projet na kole. Jeli jsme naší oblíbenou polní cestou, bavili se a smáli. Každou chviličku jsme se zastavovali, abychom si utrhli voňavou květinku nebo se podívali na podivného brouka. Zrovna jsme se opalovali na vyhřáté trávě, když najednou Elišku píchla do ramene vosa. Začala strašlivě nahlas plakat, a jelikož má na podobné bodnutí alergii, celá paže jí otekla. Kdo by jí pomohl, kdybych tam nebyla já? Nejprve jsem se lekla, ale snažila jsem se zachovat si chladnou hlavu. Nakonec jsem ji posadila do košíku na mé kolo a ujížděla jsem za babičkou. Všechno šťastně dopadlo. Eliščina maminka u nás zrovna byla na kávě, takže Eliška měla hned maminku u sebe. Zavolala se sanitka a pání doktoři Elišku vyléčili.

Vzala jsem si z toho ponaučení, protože vím, že to vždy nemusí takhle dobře skončit. Od té doby už s Eliškou sama nikam nechodím, ale jsme pořád velké kamarádky.