Jmenuji se Veronika Bayerová.Vlastním spoustu zvířátek, které jsme někde našli či nám je někdo daroval. Chtěla bych vám napsat, jak jsem přišla ke svému nejmilovanějšímu kocourkovi. Stalo se to, když mi bylo pět. Mráčky se schylovaly k bouřce. Byla jsem malá blonďatá slečna a netrpělivě pobíhala po celém domě. "Mamííí, kdy tu bude Josefínka, já si s ní chci hrát", ptala jsem se a občas otevřela dveře skromného domu. "Josefínka přijede za chvíli. Můžeš si jít sednout ke dveřím a vyhlížet ji." Radostně jsem poskočila a běžela ke dveřím. Zvědavě jsem nakoukla, ale nic neviděla a tak jsem si zklamaně sedla před dveře, sledovala šramotící listí a smutně se opřela o dům. Už jsem přivírala oči a usínala a zničehonic se u mých nohou ozvalo slastné kočičí zavrnění."PrrrrrrrrrrrPrrrrrr". Malá slečna se vyděšeně podívala ke kotníkům. "Mňau" ozvalo se. A znovu. Malá slečna přisvědčila:"Máš pravdu. Jsi mňau,mňau" a vesele pohladila kotě po hlavě. Opatrně jej vzala na klín."A copak tady děláš? Přišlas za mnou?" Kotě vrnělo ještě víc a položilo si hlavu."A nemáš hlad?" "Mňááááááááu!" zívlo kotě. Brala jsem to jako souhlas. Vzala jsem vrnící kotě na ruku a otevřela dveře. Vlastnili jsme tenkrát ještě jednu kočku, a tak o kočičí krmení nebyla nouze.Vzala jsem několik granulí a položila je ke kotěti. Zhtlo je tak hladově, že jsem se ani nestačila divit. Donesla jsem kočce i vodu. Vrhla se na ni a začala pít. Nakonec se oklepala a lehla si s vrněním ke mně. Zrovna otevřela dveře maminka. "Tak Josefínka nepřijde, prý jí je špatně." Podívala se na mě pořádně a zpozorovala vrnící kotě."Kde jsi toho kocourka vzala?" "Přišel ke mně a sám!" Mamka si kocourka prohlídla a konstatovala, že je pěkně pohublý a dlouho nejedl. „A mamí, můžu si ho nechat?" "Ne,ne,to nepůjde,máme již dvě kočky". Ale já se nenechala:"Tak alespoň dneska, když nepřijde Josefínka, ať si mám s čím hrát." "No tak dobře.Ale jen dneska!" Abych řekla pravdu, celý den jsem pak vozila spící koťátko v kočárku.. Druhý den měl jít kocourek z domu. Já to ale nechtěla připustit za žádnou cenu. "Mamííí, prosím, ještě jeden den! Vždyť koukej, jak je hladové!" ukázala jsem na kotě, co mi ožužlávalo palec. Mamka sice protočila oči v sloup, ale kotě zde mohlo zůstat další den. Jen do postele nesmělo. Bylo nemocné,ale veterinář a prášky to změnili. Od té doby jsem spala s kočkou, tedy vlastně kocourkem. Dala jsem mu jméno Zrzek, kvůli barvě jeho srsti. Zrzka jsem si strašně zamilovala. Jako malá bych ho nejraději brala i do školky. Všude jsem se chlubila, že mám osobní kočičku.Nejlepší na světě. Nyní je mi 14 let. Stačí přejet pohledem po pokoji, na okně zachráněné kotě, na podlaze spící zachráněná kočka a na posteli můj milovaný Zrzeček. Někde dole skáče králík, kterého jsme si vzali, že ho někdo vyhodil, jelikož měl zlomenou nohu. Hned vedle je papoušek, kterého málem spolkl sestřenky pes. Nyní už je v bezpečí, je u nás. Pěkně vypasené kočky od dobré stravy si zde libují, až můj tatínek cynicky dodává:“Já chci jednou bejt kočkou.V naší rodině." A sotva si sedne, už má na klíně jednu kočku. Zrzek žije stále a má se dobře. Moc dobře. Sice jej už nevozím každý večer v kočárku, jak jsem to dělala, když jsem byla malá, ale za to sundat ho z postele je těžký čin. A takhle to asi zůstane.Přijdou a odejdou další kočky, útočistě bych nejraději poskytla každé.Ale žádná kočka už nebude asi tolik mazlivá, jako výše jmenovaný Zrzek.