Jendovo štěstí

Byl jednou jeden kluk jménem Vojta, kterému bylo 14 let. Měl dva kamarády Jirku a Honzu, ale koníčky měl jiné, než jeho kamarádi. Jirka a Honza často hráli fotbal, PC hry, házenou... Pak se Vojta začal kamarádit s takovou partou, kde každý člen měl minimálně 16 let a víc a vždy museli splňovat nějaká pravidla: 1. pravidlo – každý člen musí mít u sebe cigarety 2. pravidlo – minimálně za měsíc něco ukrást pro partu 3. pravidlo – kapitán party má vždy poslední slovo Těmito pravidly se museli řídit členové party. A samozřejmě Vojta splňoval každé pravidlo až do puntíku. Jednoho dne Vojta zjistil, že 28.7. je diskotéka +18 a strašně tam chtěl jít, protože tam šli všichni členové party. Vojta přemlouval rodiče, ale odpověď zněla vždy NE. Tak se hrozně naštval, protože ho rodiče nepustili a všichni se mu posmívali, ale Vojta si stál pořád za svým a prostě tam musel za každou cenu jít. Odbila půlnoc a Vojta se sbalil a utekl z domova. A kam si myslíte, že šel? Ano, vyšel si na diskotéku. Přišel k hale, přelezl plot a už byl tam. Prvně šel za svou partou, ale když k nim přišel, tak uviděl, že Jenda – nejstarší člen party, si něco píchá do ruky, něco jako injekční stříkačku. Hned se Vojta ptal, co to dělá a co v tom je atd. Jenda ale po půl hodině vůbec nevnímal. Všichni členové party říkali, že je to normální, že jenom spí...ale on nespal. Vojta to hned věděl, že nespí. Tak se ptal, co budou dělat. „Radši zavoláme 155, ať se na něho kouknou“. Ale všichni kluci party, že ne. Vojta zpanikařil, nevěděl, co má dělat. Zavolal svým bývalým kamarádům Jirkovi a Honzovi a vše jim pověděl. Jirka se divil, proč mu Vojta volá, ale naštěstí ho pochopil. Jirka hned zavolal svému taťkovi a řekl mu, co mu řekl Vojta, protože Jirkův taťka byl záchranář. Tatínek přijel do haly, do sanitky hned vzal Jendu a jeli do nemocnice. O dva měsíce později si řekl Vojta, že s partou už nebude kamarádit a bude si hrát jenom s Jirkou a Honzou. Omluvil se svým kamarádům, ale pak se od Jirky dozvěděl něco strašného. Kdyby zavolal jenom o 5 minut později, bylo by po Jendovi, ale naštěstí zavolal. Asi tak po půl roce, když se Jenda uzdravil, dostal Vojta od taťky Jirky medaili za rychlé rozhodování. Tímto můj příběh končí, ale nebojte, Vojta si vzal ponaučení, že si nemá začínat s lidmi, které vůbec nezná. Radši si hrajte s těmi, kterým důvěřujete a ne s těmi, které vůbec neznáte. Vidíte, jak to může dopadnout.