Chodím do třídy, kde by byl jen těžko člověk na první pohled schopen odhadnout, že umíme tak držet při sobě, jako tenkrát, kdy se nám jednalo o to, aby s námi jel spolužák Patrik na školu v přírodě. Naše třída je plná sportovců-hokejistů, kteří jsou o přestávkách neustále v jedné kupě, občas se i objeví nějaké to červené líčko a my holky klukům taky nedáme pokoje. Zkrátka se škádlíme všichni navzájem. Paní učitelka kolikrát už neví, co s námi má dělat. Ale přišla událost, kdy na nás mohla být aspoň chvilku pyšná. Měli jsme totiž jet poprvé na školu v přírodě a všichni jsme se samozřejmě těšili, že si na čas oddechneme od pravé školy, že bude sranda a spousta zážitků. Když už se blížil termín odjezdu, dozvěděli jsme se, že s námi nemůže jet náš spolužák Patrik kvůli tomu, že si bohužel nemohli dovolit dát tolik peněz. Dokonce i na městském úřadě, kde byla jeho rodina žádat o příspěvěk, se setkali s odmítnutím. Jakmile nám toto paní učitelka řekla a my jsme viděli, jak moc je Patrik smutný, že nemůže jet s námi, přišli jsme s návrhem, že zkrátka rozbijeme naše pokladničky a každý z nás tu "stovku" přinese. Dokonce se k tomuto připojil i můj mladší bráška, pro kterého je Patrik kamarádem. Tak se nám podařilo shromáždit více jak polovinu peněz, kterých bylo potřeba na zaplacení školy v přírodě. Zbytek už vyřešili Patrikovi rodiče. A tak jsme se mohli radovat. A i když skoro celý pobyt pršelo, nás hřálo vědomí, že Patrik je s námi. I když jsme zůstali těmi "darebáky", kteří se neustále popichují, troufám si říct, že kdykoliv nastane podobná situace, budeme se umět zase semknout a jít společně za dobrým cílem.