Náš příběh začíná jednoho mrazivého odpoledne 17. ledna 2006 v Havířově. Chceme vám vyprávět o tom, jak se z naší spolužačky Hanky Horsinkové stala hrdinka. Toho dne se Hanka vydala po vyučování se svými spolužáky k nedaleké řece Lučině. Děti se nejprve na kopci nad Lučinou klouzaly. Po chvilce se rozhodly, že prozkoumají, jak vypadá zamrzlá Lučina. Jako každý rok se pokoušely chodit po ledě. Když zjistily, že je led dost pevný, začaly přecházet od jednoho břehu k druhému. Nejzvědavější z dětí byla Gábina, která se odpojila od malé skupinky. Šla hledat nové zajímavější místo. Dupala a skákala, testovala pevnost ledu. Ale to se jí málem stalo osudným. Najednou byla slyšet velká rána a žblunknutí. Všichni zůstali stát jako přibití a ohlédli se do míst, odkud se rána ozvala. Vtom spatřili po krk namočenou Gábinu, která volala o pomoc. Jedině Hanka zareagovala. Sebrala všechnu odvahu a běžela své kamarádce na pomoc. Popadla Gábinu za ruku a tahal ji vší silou na břeh. Ale tím ještě Hančina pomoc nekončila. Zděšená Gábina seděla na břehu a celá se třásla. S hrůzou v očích líčila své pocity. Hanka jí ochotně půjčila bundu, čepici a rukavice. Sama v triku s krátkým rukávem podpírala promrzlou Gábinu na cestě domů. Naše třída se o této události dozvěděla s dvoudenním zpožděním až po příchodu Gábiny do školy. Zpráva se rychle šířila po celé škole, odtud pak na havířovský magistrát, a dokonce i do novin. Gábina měří sotva 130 cm. Voda jí sahala až po krk a nedosáhla nohama na dno. Jak by asi skončil náš příběh, kdyby Hanka dostala strach? Jsme rádi, že ji máme mezi sebou. Její odvážný čin je pro nás příkladem.