Příběhy

<p>

Jednoho dne, když mě maminka odváděla do školky, jsme cestou uviděly uprostřed silnice malého pohublého pejska. Byl vystrašený a celý se třásl. Projíždějící auto na něj troubilo, ale pejsek zůstával stále na silnici. Maminka na pejska zavolala a pejsek přiběhl. Vrtěl ocáskem a měl radost. Byl pohublý a hladový. Pejska jsme pohladily, ponechaly na chodníku a pokračovaly v cestě do školky. Pejsek se ale vydal za námi. Maminka mě předala ve školce paní učitelce, a když vycházela ze dveří školky, pejsek čekal venku. Při cestě domů, šel pejsek za maminkou až k domu, kde bydlíme. Mamince to nedalo, vzala pejska domů a nakrmila jej. Vše co měl v misce snědl beze zbytku a vypil misku vody. Odpoledne přišla maminka pro mě do školky a samozřejmě i s pejskem. Vrátili jsme se všichni tři domů a čekali na tatínka až se vrátí z práce, abychom se domluvili co dál. Já jsem si samozřejmě moc přála mít pejska, ale tatínek byl vždy proti. Vždy mi říkal, mít pejska je moc velká odpovědnost. Pejsek potřebuje každodenní péči, aby nestrádal, a že pejsek není žádná hračka, která se odloží, když mě přestane bavit. Ale já jsem stále žadonila, že se budu o pejska starat, hlavně ať si ho necháme. Pejsek byl zubožený, vyhublý, maminka si myslela, že možná i týraný na to jak vypadal. Nevypadal na to, že by jej někdo hledal. Ani známku neměl. Nakonec se rodiče rozhodli, že si pejska ponecháme. Maminka druhý den zajela s pejskem k veterináři, nechala jej vyšetřit a domluvila se na všech očkováních, které pejsek potřeboval. Pejskovi jsme dali jméno Max, ale říkáme mu Maxík. Máme ho již 6 let, stal se prostě členem naší domácnosti. Má se moc dobře, já se stále o něho starám. Když nemohu já, zastoupí mě maminka. A Maxík? To je nejspokojenější pejsek pod sluncem.

</p>