Pokusím se vám převyprávět příběh, který nám vyprávěla paní učitelka, která byla před několika lety třídní obyčejné i neobyčejné třídy. Její žáci ukončili základní docházku na naší škole před třemi lety. V čem byla obyčejná? V tom, v čem ostatní školní třídy na kterékoliv škole v naší zemi. Kolektiv se začal tvořit v 6. třídě, kdy se sešli žáci z Čáslavi s žáky z okolních vesnic - dojíždějícími. Prospěchově spíše průměrní, s běžnými problémy v kázni i učení. Deset dívek, deset chlapců. Jeden z chlapců měl těžké tělesné postižení, které vyústilo k trvalému umístění na vozíku. Naše škola je bez jakéhokoliv umožnění bezbariérového přístupu, budova je z 19. století. A v čem byla neobyčejná? Chlapec takto těžce zdravotně postižený mohl i díky svým spolužákům prožít normální školní život jako zdraví spolužáci. Denně po několik let Petrovi poskytovali dokonalý "servis", nejen v budově školy, ale také na všech akcích - a že jich za následující tři roky nebylo málo - výlety, exkurze, sportovní dny atd. Do nezištné pomoci podpořit jedince z kolektivu se zapojili všichni.