Osudný výlet

Jednou celkem poklidného krásného dne jsme vyrazili k řece. Celý den probíhal klidně. Odpočívali jsme, opalovali se, plavali a sportovali. Celý den probíhal nádherně, avšak nikdo z nás netušil, že se může něco stát.

Rozhodly jsme se s mojí starší sestrou a sestřenicí jít na pláž, blíž k řece, zahrát si volejbal. Nějak zvlášť jsme si nevšímaly okolí. Ale u řeky byl také dětský tábor. Každý den chodily k řece zástupy dětí, které byly, jako všichni ostatní lidé, unaveny horkem, chodily se k řece odreagovat, zaplavat si a samozřejmě našly se i děti, které bez vyvádění nemohly být. My jsme se upřeně soustředily na hru a nějak jsme si těch dětí ani zvlášť nevšímaly. Najednou mi odskočil míč a já se pro něj rozběhla. Když jsem se podívala na řeku, všimla jsem si jednoho menšího kluka ve vodě. Ze začátku se mi zdálo, že se směje, a najednou mi došlo, že se nesměje, ale topí! Ani moje starší sestra ani sestřenice neumějí plavat, tak jsem okamžitě bez váhání skočila do vody sama, abych mu pomohla. Když jsem k němu doplavala, on mě v šoku a s velkou touhou po životě začal tahat sebou ke dnu. V tu chvíli si vůbec neuvědomoval, že tímto způsobem můžeme o život přijít oba dva! Musím přiznat, že jsem v té chvíli byla velice vyděšená, ale nakonec štěstí stálo při mně a podařilo se mi zachránit chlapce i samotnou samu sebe. Když jsme už vyšli z vody, chlapec byl v takovém šoku a stresu, že mi ani nebyl schopen poděkovat. Ale já se na něho nezlobím, protože já bych asi na jeho místě také ze sebe nevydala ani hlásku. O něco později za mnou přišel jeho vychovatel, který měl původně děti hlídat a poděkoval mi.

Od té doby mám dobré svědomí a s pyšností můžu někomu sdělit, že jsem zachránila lidský život chlapci, který toho má ještě hodně před sebou.