Nikdy neříkej nikdy

Nikdy bych ani nepomyslel na to, že bych mohl být někomu prospěšný svými znalostmi o první pomoci. Když jsme minulý rok na hasičském táborovém soustředění probírali zdravovědu, která mě vůbec nebavila, říkal jsem si, že je nemožné těmito ohranými řečmi někomu pomoci. Stejné pocity jsem měl i při přípravě na závod požárnické všestrannosti. Teprve nedávno jsem si uvědomil, jak všechna ta fakta byla důležitá. V neděli 29.5.2005 jsme s kamarády nasedli na kola a jeli okusit vodu Seneckého rybníka. Byl krásný letní den, a tak nikdo ani na okamžik nezaváhal skákat z betonového stavidla do vody. Myslím, že by nikoho ani nenapadlo, že se takový vydařený den může pokazit. I když jsme už byli dost unavení z nekonečného skákání do vody, pořád nás to bavilo. Vše bylo v naprostém pořádku, až do doby, kdy jsme zaslechli dětský křik a pláč. Všichni byli velmi zmatení, protože nikdo netušil, co se děje. Najednou jsem uslyšel svého kamaráda Honzu, který na mě a dalšího kamaráda Jakuba volal, abychom za ním běželi. Rychle, ale opatrně jsme seskočili k dívce, která ležela v betonovém korytě pod stavidlem. Jak jsme později zjistili, šlo o třináctiletou Moniku Řezáčovou z Horní Břízy, které při skoku do vody podklouzla noha a spadla do třímetrové hloubky čelně na beton. Monika byla velmi zmatená, postavila se a chtěla odejít. V tu chvíli jsme zasáhli a položili ji zpátky na zem. Už na první pohled bylo jasné, že je velmi potlučená. Z nosu a spodní čelisti silně krvácela a na bradě měla velkou tržnou ránu. Při pádu si vyrazila přední zuby a utrpěla těžký otřes mozku. Obě kolena a paže měla špinavé a odřené. Uložili jsme ji do stabilizované polohy a pokoušeli se zastavit krvácení. Monika se začala třást, a proto jsme ji přikryli ručníkem a provedli protišoková opatření. Museli jsme zavolat i záchrannou službu, protože nikoho z přihlížejících nenapadlo nám nějak pomoci. Asi po deseti minutách přijela záchranná služba, policisté a hasiči, kteří vytáhli dívku ve vakuových nosítkách. Dívka byla převezena do FN Lochotín. Za celý den jsme byli velice vyčerpaní, popadli jsme svá kola a jeli se s naším novým zážitkem podělit s rodiči, kteří na nás byli velmi pyšní. Za náš čin jsme byli místostarostou MO Plzeň 1 odměněni hodinkami a děkovným listem. Monika byla po několika dnech hospitalizace propuštěna do domácího ošetřování a dnes už jí její nepříjemný zážitek připomíná jen jizva na bradě.