Co je to za pískot?

Seznámím vás s místem, které je daleko od našeho města. Jestli o něm chcete slyšet víc a chcete vědět, co se tam vlastně stalo, poslechněte si můj příběh. Bylo to u Pardubic v Polabí. Bylo mi asi 8 let, takže zhruba tak dva roky zpět. Jo! Jo a abych nezapomněla, děda tam má velkou dřevěnou chatu, která je asi největší z okolí. Jednoho hezkého slunečného dne jsme si pochutnávali na vydatné snídani, protože nás čekal velký výlet. Nejdřív jsme šli lesem, u kterého má děda chatu. Pak přes jednu vesničku, přes louku a u té louky byl lesík. Ptáčci nám zpívali do cesty, sluníčko svítilo, když jsme slyšeli takový pískot. Ale děda řekl, že máme jít dál. Konečně jsme dorazili k cíli. Ten náš cíl bylo koupaliště. Se sestrou jsme hupsly do vody a chvíli jsme se tam čvachtaly. Za chvíli děda zavolal: "Je čas jít domů!" Vylezli jsme ven a vydali se na cestu domů. Šli bychom normálně, jenže jsme přehlasovali dědu a vypravili se na brodění vodou. Voda byla studená, ale nám to nevadilo. Putovali jsme tím samým lesem a zas ten pískot, který byl ještě hlasitější než předtím. Nám to nedalo a běželi jsme se tam podívat na průzkum. Na zemi ležela poraněná srnka, střelená do nohy. Já se sestrou jsme zůstali pár metrů od ní, ale děda jen řekl: "Nebojte se!" Tak jsme tedy přistoupili blíž. Děda zatím zavolal svého kamaráda hajného. V rekordním čase vyndal KPZ, kterou nosí každý skaut. KPZ je jinak řečená krabička poslední záchrany. Vyndal obvaz a obvázal srnce poraněnou nohu. Mezitím se dostavil hajný. Pochválil dědu za první pomoc. Naložili srnku do auta, které stálo u lesa a po polní cestě se vydali k zvěrolékaři. Chtěli jsme jet s ní, ale nešlo to. Tak jsme se vrátili spokojeně domů. Myslím, že to byl můj nejlepší a nejhezčí zážitek. A aby ne, vždyť jsem poprvé viděla srnku na vlastní oči.