Začalo to tak, jak začíná spousta akcí. My, žáci 9.A Základní školy v Desné, nikdy netrpíme nedostatkem nápadů. Událost, která se dotkla víceméně celého světa, se brzy začala řešit i v naší škole. Všichni víme, co se stalo krátce po Vánocích v jihovýchodní Asii. Vlna tsunami vzala spoustě lidí životy, domovy a práci. Krátce po tom, co se tyto události objevily ve zprávách, přišla paní učitelka s nápadem uspořádat sběr papíru. My, nejstarší žáci školy, jsme měli pomoci s touto akcí. Paní učitelka jen tak nadhodila, že můžeme vymyslet další akce. Adventní koncert. V souvislosti s těmito slovy nás napadlo uspořádat školní představení. Paní učitelka návrh zpočátku zavrhla, protože peníze, vydělané sběrovou akcí papíru, měly být odevzdány za čtrnáct dní organizaci Hand for help. I přes tento "vražedný" termín jsme začali navrhovat jednotlivá čísla představení. Máme ve třídě tanečníky, komedianty, hudebníky i techniky. Paní učitelka nám řekla, že to můžeme zkusit, ale že máme málo času. Dobře, za pokus nikdo nic přece nedá? Nebudu příliš rozepisovat, kolik nás stálo sil všechno zařídit. Nestává se to často - asi pro velký počet žáků v naší třídě - ale všichni jsme spolupracovali. Někdo si vzal na starost program a scénář, jiní nacvičování na vystoupení. Zapojili se i žáci nižších ročníků. Po několika dnech, když začínala být vidět naše snaha a práce, to vypadalo, že akci budeme moci uskutečnit. V tu chvíli vyvstal problém. Kde vystoupení uspořádat? Jedna spolužačka s paní učitelkou zařídily zapůjčení městského kina na jedno odpoledne. Byl to první krůček k úspěchu. Styděli jsme se, báli se trapasu na jevišti, měli jsme strach, že neseženeme věci, co budou třeba. Spolupracoval s námi i správce kina, který nám pomohl s ozvučením. Pomohl nám i pan ředitel (promítl jeden svůj film "Dítě školou povinné") a někteří členové pedagogického sboru. Krásné plakáty malovaly děti z šesté třídy. Další tiskl pan ředitel na počítači. Plakáty jsme rozvěsili v našem městečku i ve vzdálenějším okolí. Den před vystoupením jsme chodili po městě a zvali jsme lidi osobně. Příjemná byla návštěva domova důchodců. Projevil se u nich zájem vidět děti, kterým není lhostejné to, co se děje ve světě. Nastal den D. V zákulisí si vystupující naposledy vyzkoušeli svá čísla, nervózně se vrtěli. Vystoupení mělo úspěch. I s potížemi jsme vše zvládli. Měli jsme to za sebou a bylo to perfektní navzdory času, který jsme na to měli - čtrnáct dní. Byl to pro nás skvělý zážitek a pro mnohé i nová zkušenost. Tím to však neskončilo. O týden později přijeli zástupci liberecké organizace Hand for help pro peníze, které vybrala naše škola. Peníze předávali žáci 9.A. Byl tu starosta našeho města i jiní důležití lidé. Lidé z Liberce byli moc příjemní. Když jsme jim předávali 27 tisíc korun (získaných sběrem papíru, dobrovolnými finančními prostředky a samozřejmě výtěžkem našeho vystoupení), byla paní, která je přebírala, upřímně překvapená a moc nám děkovala. V místnosti panovalo tiché štěstí všech, kteří přispěli k tomu, aby děti v Asii byly opět šťastné. V tom okamžiku byli tiše i největší zlobičové školy. Pomohli jsme. Nejsme lhostejní k tomu, co se děje kolem nás. S těmito pocity jsme ze shromáždění odcházeli. Určitě budeme rádi vzpomínat na to, co jsme dokázali: věnovat úsilí a volný čas pro získání pomoci pro lidi, kteří ji moc potřebují.