Hlasování

VOJTA, 13 let. 

Rád jezdím s klukama na kole a hrajeme na hřišti fotbal a všechno možné. Když jsem chodil do první třídy, trénoval jsem sportovní gymnastiku. Jenže jsem začal z ničeho nic slábnout. Strašně mě bolely nohy a hlava. Už jsem se pomalu neudržel na hrazdě. A to jsem býval silák! Bylo to horší a horší a na konci školního roku jsem už pomalu nemohl chodit a v noci brečel bolestí. Pořád se nevědělo, co mi je. Až v dětské nemocnici v Brně mi zjistili akutní leukémii. Moc jsem nevěděl, co to je. Bylo mi teprve sedm. Poprvé jsem viděl rodiče plakat a to mě trochu vyděsilo. A taky jsem se bál v nemocnici spát sám bez mámy. Trvalo to dlouho, ale po dvou letech jsem byl zase zdravý. Jenže! Ta potvora se před Vánocemi vrátila.. To už jsem všechno moc dobře chápal. Strašně jsem se bál. A navíc se ukázalo, že tentokrát se nemoc nechce vzdát tak lehce. Chemoterapie by nestačila. Tak se doktoři rozhodli, že budu potřebovat novou kostní dřeň. Mám čtyři sourozence, tak je hned otestovali. A hurá! Brácha má shodu. Neváhal ani na chviličku a nabídl se, že kromě kostní dřeně mi dá klidně i nohu, ruku, ledvinu, plíci nebo cokoliv bude potřeba :-D Ale mně stačí kostní dřeň. Ničeho se nebál, prošel úspěšně všechna vyšetření, zůstal v karanténě a dokonce přerušil autoškolu, na kterou se moc těšil, aby se náhodou nezranil nebo neonemocněl a transplantaci neohrozil. Je to prostě hrdina. Příští týden jdeme na to. V narkóze mu vezmou tolik dřeně, kolik budu potřebovat. A pak ji dají mně. A budu zase zdravý. Ještě to chvilku potrvá než budu zase moct dělat všechno, co mě baví, ale bez něj bych neměl šanci. Je to můj hrdina. A teď budeme mít i stejnou krev. Bráchovi je čerstvě 18, chodí na gympl a jmenuje se Vašek. P.S. Musím říct, že mi moc chtěli pomoct všichni moji sourozenci, ale neměli bohužel shodu. 

KRISTIÁN, 12 let

Minulý rok o Vánocích jsem byl doma na dovolence u mojí rodiny a bylo to super. Dostal jsem spoustu dárků a byl jsem tam s mamkou, bráchou, tetou, sestřenicí… no prostě nás bylo hodně. Po Vánocích jsme potom jeli zpátky na domov autem. Strejda řídil a já seděl vedle něj. Mamka s jejím přítelem seděli vzadu a neměli pás. Pamatuju si, že všude byl sníh a na silnici jsme byli úplně sami. Najednou jsme vjeli do zatáčky, kde bylo hodně ledu a auto začalo klouzat a dostalo smyk. Začali jsme se otáčet a najednou jsme sjeli do příkopu. Auto se přitom několikrát převrátilo, věci z auta lítaly kolem nás a na mě spadly střepy z předního okna. Bylo to děsivé a vůbec jsem nevěděl, co se děje. Když se auto dokutálelo, zůstalo ležet na boku. Chvilku jsem se rozkoukával a uvědomoval si, co se vlastně stalo. Hned jsem začal hledat telefon, ale ten můj mi vypadl z ruky, když se auto převracelo. Pak jsem se podíval nahoru do přihrádky, kde měl strejda svůj mobil, a zavolal jsem na 112. Nejdřív jsem chtěl volat 150, ale ve škole nám říkali, že když zavolám 112, přijede více pomoci najednou. Řekl jsem, že u telefonu je Kristián Baláž, je mi 12 let a nabourali jsme. Paní mi hned řekla, že ví, kde jsme, že jsme v Bílčici, a přepojila mě na jinou paní. Ta se mě ptala, kolik je zraněných, a já řekl, že jeden a to strejda, protože vůbec nevnímal. Řekla, že pošle hasiče, policii a dokonce i vrtulník. Během toho jsem si všiml, že kolem nás normálně jezdila auta a nikdo nezastavil. Až později zastavil jeden pán, asi proto, že jsem měl ruku z okna a mával o pomoc. Ten pán nám opravdu pomohl. Nejdřív vytáhl mamku a jejího přítele zadním kufrem, pak vyskočil na auto a vytáhl mě za ruku ven. Strejda pořád nevnímal, tak se pán snažil auto převrátit zpátky na kola a nakonec se mu to podařilo. Potom už přijeli záchranáři. Mě a mamku vzali do sanitky a ptali se, jestli nás něco bolí. Řekli jsme, že jsme v pořádku, jen já měl trochu pořezanou ruku a mamku bolely záda. Policajti mi pak přinesli mobil. Ptali jsme se, jak se dostaneme domů, a pan policajt řekl, že nás odvezou na nádraží. Tak jsme jeli domů vlakem. Mamka šla ještě ten večer do nemocnice, protože ji záda hodně bolela, ale nakonec to dopadlo dobře. Bohužel strejdu museli po našem odjezdu vystříhat z auta a odvezli ho vrtulníkem do ostravské nemocnice. Je tam až doteď. Z celé té situace jsem měl dlouho strach sednout si do auta, ale teď už se nebojím. A vím, že kdyby se něco podobného stalo někomu jinému, určitě bych mu pomohl a zase zavolal pomoc. Po pár dnech jsem zjistil, že o naší nehodě je hodně článků na internetu, a byl jsem na sebe pyšný, že jsem celou situaci tak hezky zvládl.

TENTO PŘÍBĚH SE BOHUŽEL AŽ PO VÝBĚRU FINALISTŮ UKÁZAL JAKO NEPRAVDIVÝ, PROTO BYL Z PROJEKTU VYŘAZEN A JEMU ZASLANÉ HLASY NEJSOU PLATNÉ. 

BEATA, 13 let

Není to tak dávno, co jsme si v takový normální den vyšli s rodinou do slavkovského lesa. Ve slavkovském lese jsou dva rybníky. U prvního jsme se zastavili, ale pak jsme šli zase dál. Po chvíli jsem ale zjistila, že jsem na lavičce na hrázi prvního rybníka zapomněla rukavice a musel jsem se pro ně vrátit. Našla jsem je a už jsem byla na odchodu, když jsem najednou uslyšela dětský křik. Byl to křik malého chlapce, který se během bruslení propadl v ledu. Zrovna nebyl nikdo blízko, jeho rodiče bruslili dál na rybníku a chlapečka určitě neslyšeli. K mému překvapení jsem vůbec nezaváhala a běžela k propadlému chlapci na pomoc. Chlapeček byl naštěstí blízko břehu, proto jsem u něho byla docela rychle. Sotva jsem přiběhla, začala jsem ho z vody vytahovat. Chvíli to trvalo, něž jsem ho vytáhla. Když už vysílený ležel na ledu, začala jsem křičet na jeho rodiče, ať okamžitě přiběhnou. Potom přiběhli i mí rodiče, kteří dostali strach, proč se už s rukavicemi nevracím. Někdo zavolal záchranku a ta si podchlazeného chlapce odvezla na pozorování do nemocnice. Byl jen podchlazený, ale v pořádku. Všichni mě chválili, dokonce i sanitáři. Byla jsem dost vyčerpaná a ze všeho mi byla taková divná zima, že jsme šli rychle domů, zároveň jsem ale ze sebe měla dobrý pocit, že jsem situaci zvládla. Jsem na sebe hrdá.

ANNA, 17 let. 

Občas si lidé myslí, že aby byli hrdinou, musí udělat něco velkého pro svět. Ale opak je pravdou. I jakákoliv maličkost může udělat změnu a někomu třeba i zachránit život. Můj příběh je toho příkladem. A nepotřebovala jsem k tomu žádné nadpřirozené schopnosti ani zachránit svět. Ráda bych vám povyprávěla svůj příběh o záchraně mé kamarádky. Přesouváme se čtyři roky zpět, když mi bylo třináct. Měla jsem nejlepší kamarádku, která se ale hodně změnila. Dříve bývala veselá, plná života a vždy s dobrou náladou. Za poslední dobu tomu ale bylo jinak. Všimla jsem si, že jsme se přestaly skoro vídat, nechodila ven a nejradši trávila čas doma zavřená v pokoji a uzavřená do sebe. Vždy, když jsem se jí snažila psát, dostat z ní cokoliv radostného, odpověď byla něco jako: „Jo, mám se dobře, jen toho mám teď hodně.” Nikdy jsem nechápala, čeho má tak hodně, že se vykašle na svoji nejlepší kamarádku, a brala jsem to z její strany spíše negativně. Přece jen mi bylo třináct. Nemohla jsem v tom věku chápat vše. Jednoho večera mi od ní přišlo do zpráv děsivé sdělení. Bylo plné beznaděje a pocitu, že už takhle nemůže dál. Byla to zpráva na rozloučenou. V tu chvíli mi zmrzlo celé tělo. Nevěděla jsem, co přesně mám na to napsat, ale věděla jsem, že jí v tom rozhodně nesmím nechat. Okamžitě jsem jí zavolala, celá rozklepaná, a snažila se s ní mluvit, i když to bylo opravdu těžké. Do telefonu skoro nemluvila, jen jsem slyšela její hysterický pláč. Nemohla jsem ji takhle slyšet, trhalo mi to srdce. Měla pocit, že na ničem nezáleží a že jediné možné řešení, jak její trápení ukončit, bylo vzít si život. Rozhodla jsem se za ní zajít, i když bylo pozdě večer. Vystřelila jsem ze svého pokoje a běžela ke dveřím, ale hovor s ní jsem nevypnula a nepřestala jsem na ni mluvit. Nikdy nevíte, co by se mohlo v jedné minutě stát. Máma na mě křičela: „Kam si jako myslíš, že jdeš?” ale já jsem ji ignorovala. Když jsem kamarádku viděla na koupelnové podlaze, věděla jsem, že já sama na to nestačím. Vyslechla jsem ji, nechala ji se vybrečet, a přitom jsem ji nepřestala uklidňovat. I když jí to určitě nevyřešilo problémy, zachránila jsem jí život. Nakonec jsem s jejím svolením kontaktovala dospělého, kterému věřila a slíbila mi, že si nechá pomoct profesionálně. Od toho dne uběhlo už pár let a můžu s radostí psát, že kamarádka si opravdu našla pomoc, začala pravidelně chodit k psychologovi a vypadá mnohem šťastnější. Nebuďte sobečtí a zkuste více myslet na své blízké. Stačí jim jednou za čas zavolat a ujistit se, že je všechno v pořádku.

LAURA, 12 let. 

Tento příběh začal tím, že moji rodiče přišli domů a řekli mi, že soused a zároveň dobrý kamarád umírá, že pro něj nemůžou nic udělat, že nutně potřebuje do nemocnice. Volali mu záchranku, ale že pomoc odmítl. Jednalo se o Jaroslava Proška výkonného tajemníka České atlantické komise a tajemníka Svazu důstojníků a praporčíků Armády České republiky pobočka Praha. Řekla jsem, že to nevzdáme a že za ním půjdeme společně. Přišli jsme k němu a ležel na posteli. Chytla jsem ho za ruku a řekla jsem, že tohle zvládneme. Aby vstal a šel se mnou. Dovezli jsme ho do nemocnice. Tam doktor řekl, že skutečně umírá a že mu budou muset amputovat nohu ke kolenu. Další den, když jsem za ním přišla na návštěvu, tak už měl amputovanou nohu ke kolenu a u postele měl invalidní vozík. Povídám, aby na vozík nekoukal, že vše společně zvládneme, že bude zase chodit. Když ho propustili z nemocnice, tak jsem za ním každý den chodila. Zároveň jsme ho s našimi brali ven na vycházky. Už to vypadalo, že je v pohodě. Náhle jsem poznala, že je smutný, tak se ptám, co se děje. Řekl mi, že mu volali, že už pro něj mají protézu a že znovu bude muset na delší dobu do nemocnice, aby se naučil chodit. Řekla jsem mu, aby se nebál, že už do nemocnice nepůjde, že ho znovu naučím chodit. Chodila jsem s ním každý den. Zároveň jsem s ním začala chodit plavat. Když jsem viděla, že už vše zvládá, tak jsem mu řekla, že je nutné, aby zase začal žít společensky jako dřív a účastnil se v Praze společenských akcí. Tak jsem s ním začala jezdit na společenské akce. Myslím, že jsem slib splnila. Pan Prošek už si vše zařizuje sám včetně cest do Prahy. Jarda je dobrý člověk a ráda mu nadále se vším pomohu.

MARKÉTA, 14 let

Rozhodli jsme se podělit o příběh pro inspiraci ostatním, že jedno slovo může změnit celý život. Naše kamarádka Květa se zdála na první pohled v pohodě jako každý jiný člověk. To se ale změnilo na jedné narozeninové oslavě. Květa se nám svěřila, že všechno není v pořádku, jak se zdálo. Květa byla milá, přátelská a sportovala. Doma to však měla těžší než ostatní. U rodičů se jí nedostávalo pochopení a respektu. Ale bylo to ještě horší, rodiče ji začali bít. Když jsme se to dozvěděli, nevěděli jsme co dělat a nedalo nám to spát. Květa nám řekla, že nechce přijít o rodiče, ale že to někdy zachází do velkých extrémů a párkrát přemýšlela o tom, že ukončí svůj život. Tak jsme se rozhodli zajít za školní psycholožkou, ta nám poradila, ať zajdeme za její třídní učitelkou a vše jí řekneme. Paní učitelce jsme řekli, že se Květa sebepoškozuje a rodiče ji bijí. Paní učitelka poté uspořádala schůzku i s rodiči, kde se všechno vyřešilo a objasnilo. Těchto příběhů je mnoho na celém světě. Tento je důkazem, že všechny se dají vyřešit, když se člověk někomu svěří. Květě je teď mnohem lépe a žije život, který si po tom všem zaslouží.

TEREZA, 12 let

Moje kamarádka má psychické potíže, kterými jsem si prošla také, když jsem měla někdy namále, co se sebepoškozování týče nebo nechuti k jídlu. Přestože to bylo občas těžké, nakonec jsem se z toho dostala. Na psychických problémech byly vždy nejhorší černé myšlenky a moje kamarádka jich měla taky zrovna dost. Krátce před půlnocí mi třeba od ní přišla esemeska, ve které bylo hodně špatných věcí a bylo cítit, že se zlých myšlenek neumí zbavit. Řešili jsme, že je toho na ní skrz školu a rodinu moc, že nejí, psala, že je jí z jídla špatně, že se cítí obézní (a přitom je tak strašně hubená), bála se, že není dost dobrá, že všem jen překáží, že ona je ta chyba v systému… přitom ji lidi mají rádi, protože je hodná, milá a krásná a navíc je tak nádherně svá. Protože jsem si něčím podobným prošla, věděla jsem, co mám dělat. V takových těžkých chvílích jsem ji hned volala zpět, abych nezůstala na všechno sama a bych ji ujistila, že všechno bude v pořádku. Bavily jsme se pak dlouhé hodiny, pobrečely si a společné sdílení problémů ji pomáhalo. Myslím si, že jsem jí dost pomohla. Aspoň to tak dnes vypadá, protože se zdá, že je snad všechno v lepším pořádku. Stačí se na ni podívat, a když je tak zvláštně zádumčivě smutná a odpovídá na mé otázky, jestli se něco zase děje, křečovitým úsměvem a falešným smíchem, vím, že si musíme někam sednout třeba na lavičku, vyslechnout si ji, dodat ji sílu a přivést na jiné myšlenky. Rozdělit bolest, kterou si prochází, mezi nás dvě.

LAURA, 14 let 

Moje kamarádka trpěla vážnými úzkostmi a záchvaty. Každý večer mi psala co se stalo, proč má záchvat. Bylo to bohužel přes text ale vždy jsem ji vyslechla, a pomohla. Říkala jsem jí co by mela dělat, jestli ma u sebe nějakou oblíbenou věc, kterou by si k sobě vzala. Snažila jsem se ji co nejvíce pomoci, aby byla v pořádku. Věděla jsem jak na to, protože jsem se s tím dříve také potýkala. Probíhalo to každý večer až do půlnoci, a já tam s ní zůstala, ikdyz jsem měla ráno školu, nebo turnaj. Nikdy jsem ji v tom nenechala. Po nějaké době jsem to řekla jejím rodičům, kteří ji potom vzali k psycholožce. Strašně jsem se o ni bála, a říkala ze to zvládneme, ze ji v tom nikdy nenechám samotnou.

SARAH, 13 let 

Nedávno se mi stala taková příhoda a já se s vámi o ní chci podělit. Mám kamarádku Valču, která je z Ostravy, což je nějaký kilometrů ode mě. S Valčou jsem se seznámila přes Instagram už 2 roky zpátky a zjistila jsem, že bydlí pár minut od mojí rodiny. Venku už jsme byly několikrát, ale nikdy mi nepřišla tak divná jako teď, nevnímala mě a byla nějaká mimo. Tak jsem se jí zeptala, co se děje, a Vali mi s klidem v očích odpověděla, že je v pohodě. Hned jsem poznala, že mi lže, ale nechtěla jsem to dál řešit. Když jsem přijela domů tak jsem jí napsala ,,Hele promiň, že se ptám takhle, ale udělala jsem ti snad něco ?‘‘ ,,Ne jenom teď mám takové období, kdy se na mě všechno sype… Můžeš volat ? vysvětlím ti to.‘‘ odepsala. Když mi vysvětlila, že jí kluci z vyšších ročníků šikanují ani jsem nezaváhala a hned jsem napsala její mamce, řekla jsem jí úplně všechno, co mi řekla Valča. Její mamka mi poděkovala a slíbila mi, že si s ní promluví. Nebyla to normální šikana, protože Vali chodila domů kolikrát i s modřinami. Hned vzápětí mi přišlo oznámení, napsala mi Val… ,,Díky že s to řekla… Sama bych to nezvládla‘‘. Její mamka všechno vyřešila a plyne z toho že když se vám něco v životě děje, nebojte se s tím komukoliv svěřit.

KAMILA, 14 let

Od svých 6 let jsme chodila do skautu. Moc si vážím všeho, co jsme se tam naučili. Vzpomínám si na lekci první pomoci. Měli jsme tři stanoviště se zraněnými lidmi, byli to naši vedoucí. Chodili jsme ve skupinkách po třech a měli jsme co nejlépe a nejrychleji ošetřit zraněné. Prvně jsme byli u stanoviště s holčičkou, která měla vyvrknutý kotník a vylekanou maminku. Kdyby maminka nebyla taková hysterka, šlo by to lépe. Já s kámoškou jsme uklidňovali maminku a třetí kámoška holčičce ten kotník zavázala a zavolala sanitku. Druhé stanoviště bylo s pánem, který spadl ze žebříku a zlomil si nohu. A zase tam byla paní, co to viděla a byla z toho v šoku. Myslím, že tam byl i někdo slepý, takže další starost. Já jsme ošetřovala zlomenou nohu a až jsem to dokončila, tak jsem šla za slepcem ho uklidnit. Holky se staraly o paní v šoku. A to třetí stanoviště bylo s babičkou, která šla na houby a hluboko se řízla do ruky. Kámoška jí tam dala dezinfekci, a to bylo špatně, prý to hodně bolelo. Tak jsme jí to vyčistily a zavázaly. Myslím, že jsme v tom nebyly nejlepší. Při této lekci jsme se učily být empatické a abychom si v každé situaci věděly rady. Učíme se pěstovat přátelství, a tak se mi líbí i heslo: „Každý den udělej nějaký dobrý skutek a když nemůžeš, tak aspoň nikomu neubližuj“. Učí nás, že když člověk někomu ubližuje, sám neví, jak to bolí. Každý má občas nějaké trápení a musí se s tím umět vyrovnat. Na přespávačce (když jsme pozvala kamarádky k nám domů) jsem si psala přes mobil s jednou holkou, která byla ten den hodně smutná. Říkala mi, že si něco udělá a já jsem se o ni strašně bála. Nevěděla jsem co dělat, tak jsem to řekla kámoškám a ty mi řekly, že bych tam měla někoho zavolat, ale já nevěděla, kde bydlí a říct mi to nechtěla. Tak nás napadlo, že bychom mohli zavolat na Linku bezpečí. Já jsem byla tak vystrašená, že bylo potřeba, aby uklidňovali i mě. To, co říkali mně, jsme říkala kamarádce na mobilu. Všechno zabralo. Zlá situace se rozplynula a my jsme do teď kamarádky. Maminka mi vždycky říkala, že život je tak vzácný dar, že i kdyby se stalo cokoliv, nesmíme si nikdy nic udělat.

ROZÁLIE, 11 let

Je to takový zvláštní a zároveň krásný den, který lidem připomíná důležitost této vlastnosti. Naše paní učitelka nám pořídila karty ctností a jedna z nich je právě laskavost. Myslím si, že být laskavá nedá zase tak velkou práci. Stačí přece jen chtít. Mezinárodní den laskavosti se sice slaví každý rok 13. listopadu, ale laskavost by se měla rozdávat klidně každý den. Třeba jen maličká. Ne někde na internetu nebo v automatu, ale pěkně člověk druhému člověku. To by bylo hned veseleji. Naše třída se tedy nad smyslem tohoto dne zamyslela a začalo plánování. Těch nápadů. Bylo jich spoustu na jednu třídu a jeden den. Rozhodli jsme proto oslovit i ostatní žáky. Vůbec jsme netušili, kolik dobra je v naší škole. Téměř každá třída našla svoji kapičku laskavosti, kterou pak rozdávala. Jedni navštívili dlouhodobě nemocné, jiní pomohli sbírkou útulku pro zvířátka, další vymysleli speciální poděkování pro zaměstnance naší školy. Jistě vás bude zajímat ta naše laskavost. Všichni ve třídě máme milující a úžasné prarodiče, kteří nás s láskou opečovávají a někdy i trošku rozmazlují. Pro ně byl ten náš den D. Nacvičili jsme s paní učitelkou krásné představení plné písniček a scének z mládí našich babiček a dědečků. Cíl byl jasný. Dojmout a zároveň je rozveselit. A to se skvěle povedlo. To bylo slziček radostí. A víte co? Nás to bavilo.

ELEN, 13 let

Jednou jsme s e kamarádkou rozhodly, že jen tak uděláme lidem radost. Rozhodly jsme se vyrobit drobné kytičky z natrhaného kvítí, vyrobených (částečně nakoupených ozdob), které rozdáme kolemjdoucím. Na louce jsme natrhaly zrovna kvetoucí luční květy. Natrhaly jsme jich dost, k nim jsme připojily růže a tulipány vyrobené z papíru a krepáku stáhly je barevným provázkem, stáhly barevnými stuhami. Když jsme měly všechno hotové (květiny, nápisy na stolek a stůl, který jsme umístily před náš dům, do míst, kde chodí hodně lidí), rozprostřely jsme na stůl svázané kytice a nápis „Květiny pro radost“. Všechno bylo zdarma, protože jsme radost chtěly všem udělat. Chvíli jsme u stolíky seděly a něco si povídaly, když k nám přišla první paní. Vzala si kytičku pro sebe i svou dceru. Moc nám poděkovala a pochválila nás, že jsme moc šikovné. Ještě jsme tam seděly asi hodinu, ale stálo to za to. Bylo příjemné vidět tolik úsměvů a slyšet tolik chvály. I my byly spokojené, že jsme za tak málo energie udělaly radost tolik lidem.

VANESSA, 14 let

Ráda bych vám povyprávěla, jak jsme s paní učitelkou vymysleli náš projekt Velcí pomáhají malým. Všechno to začalo tím, že jsme si ve škole povídali o tom, jak bychom se mohli zapojit do pomoci druhým. Přemýšleli jsme, co by mělo smysl a vzpomněli jsme si, co slýcháme od našich učitelů, jak našim prvňáčkům, dělá mnoho věcí potíže, jak se stydí pozdravit, neumí si pořádně zavázat tkaničky, držet tužku nebo spolupracovat s ostatními dětmi. A tak nás napadlo, že jako starší spolužáci bychom jim v tom mohli pomoct. Chtěli jsme být hlavně kamarádi, kteří si pamatují, jaké to bylo, když jsme byli malí. Tak se zrodil nápad na společný projekt s mateřskou školou J. Skupy a Šoupala. Vytvořili jsme skupinu osmi spolužáků a rozdělili se do týmů. Společně s paní učitelkou jsme připravili 10 zábavných programů a v pátky odpoledne si je s dětmi užíváme. Programy tvoříme ve volném čase, rozdělujeme si jednotlivé aktivity a na nich pak pracujeme. Učíme se také mezi sebou domluvit, spolupracovat, správně s dětmi mluvit. Je to pro nás nové a ne vždy jednoduché. Z reakcí malých dětí vidíme, že je naše programy bavily a baví. Každé naše setkání má své téma. V prvním bloku Ahoj kamaráde! jsme se seznamovali, učili být slušní, zdravit a nebát se nových lidí. V pohybovém bloku Hop sem, hop tam jsme s dětmi cvičili, tančili, učili je koordinaci tak, aby lépe ovládaly své tělo. Kouzelná tkanička jim zase pomohla naučit se zavazovat boty, aby dokázali být samostatní. V bloku Tělo v pohybu jsme tančili, cvičili, soutěžili. Přátelská mise byla hlavně o spolupráci, pomoci a slušném chování. Všechny nás to moc baví a myslím, že se i my lepšíme. Našim cílem bylo, aby byly děti slušné, uměly pozdravit, pomáhat si, spolupracovat, správně držet tužku, zvládat pohyb i každodenní úkoly. Hlavně jsme chtěli, aby je to bavilo a aby se k nám do školy těšily. Mám radost, že můžeme být součástí něčeho tak hezkého. Věřím, že náš projekt pomůže nejen předškolákům, ale i nám, protože se naučíme být zodpovědní, trpěliví a ohleduplní. K dětem jsme si našli cestu a máme je moc rádi a v pátky se na ně těšíme. Je fajn mít malé kamarády, kteří se k vám na ulici hlásí a těší se na společné setkání.

MARIANA, 15 let

Z dětství mám spoustu drobností, které jsem dostala pro radost. Přemýšlela jsem, jak je ještě využít, aby se radost mohla šířit dál. Bydlíme ve městě, v domku s předzahrádkou, kolem kterého chodívá spousta lidí a maminek s dětmi. A tak mě napadlo využít předzahrádky a dárečků v období adventu k přípravě dětí na Vánoce. Na předzahrádku jsem umístila pařez, na který jsem postupně stavěla keramický betlém, který jsme se sourozenci vyráběli v kroužku keramiky. Na plot jsem upevnila ceduli s instrukcemi. Děti měly postupně sledovat, co se v předzahrádce změnilo. Na plot jsem připevnila závěsné květináče, do kterých jsem dávala postupně dárečky s úkoly. Podle obalu děti poznaly, zda jsou dárečky vhodné spíše pro kluky nebo holky. Moc mě těšilo, když jsem viděla, jakou z toho mají děti radost. Někteří mi napsali i děkovný dopis a také přinesli dárečky. Tento nápad nám pomohl intenzivněji prožít advent i Vánoce a šířit více lásky kolem sebe.

JIŘÍ, 6 let

Jednou před Vánocemi se nám polámala televize. Asi po půl roce jsme zjistili, že ji vůbec nepotřebujeme. Bez mobilu se také dokážeme obejít. Máme autistického brášku, který dostal mobil, když odcházel na školu do Brna, aby si jako autista mohl případně zavolat o pomoc. To, že nejsme závislí na technice nás osvobozuje.

JOSEF, 15 let

Jednoho dne za mnou přišel děda a poprosil mě o pomoc s účtem na internetu. Nevěděl si rady, a tak jsem mu začal pomáhat. Od té doby mu pomáhám pravidelně – vysvětluji mu, co má dělat, čemu by se měl vyhnout a jak se bezpečně chovat na internetu, aby nepřišel o svůj účet nebo o důležitá data. Pomáhám mu měnit hesla, přidávat kontakty do mobilu nebo tisknout obrázky ryb a aut, ale i důležité dokumenty. Děda se snaží učit nové věci a já jsem rád, že mu můžu být oporou. Kromě techniky spolu trávíme čas i venku. Děda je po operaci kolene, a tak s ním jezdím na kole, aby se udržel v kondici. Chodíme spolu i na ryby, kde mu pomáhám s vybavením i samotným lovem. Je to náš společný čas, který si oba užíváme. Pomáhat dědovi mě baví. Mám radost, když vidím, že mu moje pomoc opravdu pomáhá. Myslím si, že i malé věci mohou mít velký význam.

DÍVKA, 11 let

Jeden den jako každý, jsem šla na mobil. Konkrétně na zprávy. Kámoška začala psát něco ve smyslu: pojď ke mně! prosím! Je to naléhavé!! Nemusela jsem myslet a hned jsem se rozběhla k jejímu domu, bydlí jen o dvě ulice dál. Otevřela mi a prý ji někdo scamuje. Udělala jsem asi tu největší chybu na světě, řekla jsem: To si ze mně děláš srandu ne? To ja jako naléhavé? beztak nějaký spolužák...Ale ne!!! Rozčiluje se, ukáže mi nějakou zprávu od cizího čísla: Ahoj, přijď zítra na Karlovo náměstí! Musím ti podat balíček. Ona tam málem chtěla jít! Její bratr stále říkal, ať mu napíše něco sprostě a ať tam nechodí. Nepřišlo správný aby mu psala sprosťárny. Řekli jsme to jejím rodičům, ti jen udiveně vrtěli hlavou a řekli, ať ho zablokujeme. Kámoška ho zablokovala, ale pak po pár dnech, jí začalo psát jiné číslo, ať přijde na nějakou adresu! Zase si ho blokla, jenže se to stávalo každý den. Zeptali jsme se všech, ale nic. Její rodiče nevěděli, tak navrhli, že se můžeme zeptat policie, (jo, trochu trhlé)policie vypátrali kdo stojí za tím číslem! To si prostě nedokážete představit!Ale nějací čtrnáctiletý kluci! Případ vyřešen, ale co se stalo s těmi kluky? Hlavní je, že už je to v pohodě a zjistili jsme, že i teenageři, dokážou udělat i něco takového!

KAROLÍNA, 14 let

V listopadu jsem zažila moc těžkou situaci. Musela jsem volat na policii s tím, že moje online kamarádka - poznaly jsme se na Whatsappové skupině - chce skočit z 15ti metrové budovy a tím ukončit svůj život. V tu chvíli jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Nevěděla jsem, kam bych měla zavolat, jak nejlépe zareagovat. Měla jsem strašný strach zavolat. Nebyla jsem si jistá, jestli mi vůbec uvěří. Nakonec jsem se rozhodla zavolat na číslo 158. Měla jsem s policií 12ti minutový hovor. Pán na druhé lince se mě ptal nejdříve na informace o mě a pak o mojí kamarádce. Byla jsem nervózní, jestli se jim vůbec podaří jí dohledat, protože jsem znala pouze číslo Prahy, kde bydlí a ne přesnou adresu. Zjistila jsem, že to nevadí. Pan policista mi řekl, že si ji najdou přes její telefonní číslo. Také jsem musela citovat zprávy, které mi posílala ohledně toho, co si chce udělat a kdy byla naposledy aktivní. Po hovoru s policií jsem se snažila udržet kontakt s kamarádkou, dokud nepřijela policie. Když k ní přijeli, tak se jí ptali na to, jestli to co mi psala, je pravda a jestli to myslela vážně. Jakmile to potvrdila, zavolali ji sanitku a odvezli ji do nemocnice, kde také zůstala. V nemocnici byla měsíc, nasadili ji antidepresiva. Ze začátku jsem se cítila hrozně. Pokaždé, když jídlo bylo špatné, lidi byli zlí, jsem se cítila provinile, že tam je, i když to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Nejhorší bylo, že její rodiče o tom neměli ani tušení. Nevěděli, že kamarádka má takové problémy, neměli spolu úplně dobrý vztah. Což se podle mého názoru změnilo a teď spolu vychází. Dokonce jí táta koupil dvě kočky jako terapeuty. Už to je přes půl roku a kamarádce se daří skvěle. Našla znovu vůli žít a to byl můj největší cíl.

DANIEL, 13 let

Když jsem se jednou domu nudil, šel jsem přes zahradu k prarodičům kouknout se, co dělají. V kuchyni jsem našel jen babičku, jak něco intenzivně píše do mobilu. Moc jsem to neřešil, tak jsem ji jen pozdravil a šel hned za dědou. Jenže ani s dědou nic nebylo, koukal se n a televizi a k hovoru se moc neměl, i proto jsem se rozhodl vydal zpátky za babi. 'Co tam pořád vypisuješ?' ptal jsem se jí. 'Počkej chvilku, už dopíšu jen adresu a budu to mít.' Tak jsem se zeptal proč a řekla mi, že aby jí mohl přijít balíček. Přišlo mi to divné, protože babi takové věci vůbec nedělá, ale neřešil jsem to. Zbystřil jsem, když jsem slyšel její šepot, že má ještě doplnit údaje k bankovnictví. To bys tam babi dávat neměla, mohla bys přijít o všechny peníze na účtu. To babi dost odrovnalo, že s tím vypisovaním už měla tolik práce a zbytečné, že stejně neví, o jakém balíčku ta firma mluví, protože si nic neobjednala... Tak teď už jsem se probral úplně, bylo mi jasné, že je to nějaký podvod. Řekl jsem jí, ať mi dá její telefon a systematicky jsem smazal všechno, co tam doplnila, zablokoval jsem jí cizí číslo a nahlásil ho jako spam. Takové chování lidí nemám rád. Žijeme v době, kdy elektronické systémy neumí pořádně ovládat ani mladí lidé a šmejdi se navíc ve svých podvodech zaměřují na starší a staré.

ELIŠKA, 13 let

Mému spolužákovi se stala taková ne moc hezká věc. Stal se obětí kyberšikany ze strany vlastní spolužačky. A jak se to stalo? Na třídním whatsappovém fóru se začala šířit zpráva, že Ondra bude mít ve třídě asistentku. Z počátku se nic nedělo, ale po pár hodinách se spolužačka rozjela a začala prostor - svou zprávu a komentáře k ní - plnit svými kecy. Zkraje to možná ani šikana nebyla, ale bylo to hodně nepříjemné, jenže její útoky se stupňovaly. Nevím, jestli jsem byla sama, komu to vadilo, ale asi ne, protože mi na jiném fóru začali psát další an další spolužáci, že to už spolužačka přehání a že jim její chování taky vadí. Vššechny její zprávy jsem si screenstotla a šli jsme druhý den já a dva spolužáci za třídním, aby se s tím začalo něco dělat. Zjistila jsem,. že na škole máme speciálně vyškoleného pedagoga, který se obdobným nechutným jednáním zabývá a paní zástupkyně začala celou věc řešit. Doufám, že jsem udělala dobrou věc a že to, že jsem dala 'cizím' nahlédnout do naší sociální bubliny jsem spolužákovi pomohla. Jsem si jista, že si spolužačka musí být vědoma, že to přehání, a po uvědomění si chyby jí kožná pomohou i slova dospělého.

TOMÁŠ, 12 let

Každý rok s rodinou chodíme několikrát ročně sbírat odpadky k řece. Například na den Země, který bude za pár dní. Ne všechny odpadky ale lze najít. Velké problémy u řek jsou vlasce od rybářů, kteří o ně buď přijdou nebo je tam nechají, a mohou se do nich zamotat různá zvířata. Jeden takový případ jsem zažil. Jednou v obzvláště horkém dni jsem dostal zprávu, že je v řece chycený v proudu racek a je stahovaný ke dnu, jeho peří je nasáklé vodou a je vyčerpaný.  Vzal jsem si nůžky, holínky a co nejrychleji jsem běžel k řece. Po třech kilometrech jsem dorazil na místo a hned se pustil do záchrany racka, po několika minutách zápolení s vlascem se mi podařilo racka dostat na břeh. Poté jsem mu z nohy sundal vlasec a ošetřil mu ji. Zjistil jsem, že se jednalo o mládě a osušil jsem jej. I když jsem na chvíli ztratil horkem a vyčerpáním vědomí, byl jsem šťastný, když jsem viděl, že se mládě po několika minutách zotavilo a nejistě odletělo. Nejen odpadky, ale i lidská činnost může přírodě a zvířatům v ní ublížit. Jednou, když jsem procházel lokalitu s vltavíny, jsem bohužel viděl, že kopáči po hledání zanechávají desítky velikých děr, ze kterých není úniku. Díry vyplavují vodou, která zůstává na dně a do kterých se stahují, nebo prostě spadnou, žáby a jiní drobní tvorové, kteří poté umírají hladem či vyčerpáním. Jakmile jsem to zjistil, dal jsem se do práce. Postupně jsem z každé z díry vyndal a přemístil co nejvíce tvorů, které se mi podařilo odchytit, a jámy se snažil upravit tak, aby z nich byla úniková cesta. Do každé jsem naházel co nejvíce klacků, aby z nich žáby a ostatní tvorové mohli vyšplhat a dostat se ven z pastí. Byl jsem šťastný, že jsem mohl pomoci a udělal bych to znovu a doufám, že i další lidé by udělali něco podobného.

BEATA, 11 let

Já i bráška Jáchymek máme přírodu moc rádi. Hlavně naši zahrádku. Pěstujeme na ní ovoce i zeleninu, kytičky, keře i stromy. Každý rok ji navštíví spousta zvířátek – celé léto poletují motýli, včeličky a čmeláci na levandulích, pod listy kontryhelu se jako pod malými paraplíčky schovávají ropuchy, k jezírku přilétají vážky. Jednou jsme měli v okrasném záhonku dokonce užovky i s mláďaty a našli jsme i svlečku zmije. V lesíku vedle nás pobíhají veverky, v noci slyšíme stáda divočáků a občas zahlédneme divokého zajíce nebo srnku. Přes zimu pak plníme krmítko semínky slunečnice a lojovými koulemi. Na hostinu k nám přilétají sýkorky, brhlíci, kosové, dlaskové, mlynaříci i hrdličky. Byly letní prázdniny a my jsme trávili noc v chatičce v zahrádkářské osadě pod Bořněm. Venku hořel táborák, voněly pečené buřty a kolem nás se ozývalo cvrlikání cvrčků. Po večeru plném smíchu a vyprávění zážitků jsme se odebrali spát. Uprostřed noci brášku Jáchymka probudily podivné zvuky z půdy. Slyšel škrábání, kousání, dupání, dokonce i řinčení nářadí a padání prken. Bylo to, jako by si tam někdo stěhoval nábytek! Nedalo nám to, a tak jsme potichu vyšli z chatky ven. A tam u starých hodin na zdi, na nás koukal neznámý tvoreček. Měl šedý kožíšek, chlupatý ocásek, nožičky jako myška a obrovské tmavé oči, které se zvědavě leskly ve tmě. Vůbec se nás nebál. Naopak, jako by si nás přišel prohlédnout on. Ráno jsem začala pátrat v encyklopedii lesních zvířat. A našla jsem ho! Byl to plch velký. Dočetla jsem se, že je to malé noční zvířátko, které je u nás dokonce zákonem chráněné. Na podzim si připravuje pelíšek, aby mohl celou zimu prospat – od října až do dubna. Nejčastěji spí v dutinách stromů nebo skalních štěrbinách. Zjistila jsem také, že se živí žaludy, bukvicemi, bobulemi, ořechy, ale i ovocem, hmyzem nebo dokonce ptačími vajíčky. Byl to opravdový lesní mlsoun! Maminka se rozhodla zavolat do záchranné stanice v Zooparku Chomutov. Tam jí poradili, že pro plcha bude nejlepší, když ho chytíme do živolovné klece a vypustíme zpátky do listnatého lesa. Tatínek proto sehnal speciální klece a na půdu umístil voňavou návnadu. Dva dny jsme čekali. A pak – spadla klec! Když jsme se přišli podívat, nevěřili jsme vlastním očím. Nebyl tam jen jeden plch, ale hned dva! Jeden byl větší a tmavší, druhý menší a světlejší. Vypadali jako maminka s potomkem. Společně jsme je odvezli do lesa. Opatrně jsme otevřeli dvířka klece a sledovali, jak zmizeli mezi stromy. Rozloučili jsme se s nimi a věřili, že si tam zařídí ten nejlepší pelíšek na zimu. A od té doby už pro nás nebyl plch jen záhadným nočním návštěvníkem, ale symbolem toho, že přírodu i její malé obyvatele je potřeba chránit.

HARRY, 13 let 

Jednou, myslím, že v roce 2021 začalo hodně pršet a rybník před naším domem se zatopil. voda začala zběsile vytíkat do potoku a proudy táhly všechno co mohli, jako třeba žabinec a rákosí. Přes noc přestalo pršet a potok se sklidnil. Žabinec však zacpal potok a v něm ryby které proud zatáhl do potoku. My jsme si toho všimli teprve další den když okolí začlo smrdět a naše kočky začaly přinášet domů veliké množství ryb. Šli jsme se podívat, co se děje azjistili jsme, že potok je ucpaný žabincem ve kterém se dusili desítky ryb. Zkusili jsme vytrhat žabinec ale rákos ho držel pevně v jednom kusu. Já a moje sestra jsme přinesly kyblíky a rodiče si šli pro gumáky. Mamka začla hledat a svobozovat ryby a já se svojí sestrou jsme je v kyblících s vodou nosili přes silnici a vylévali zpátky do rybníku. Taťka se zatím snažil odstranit rákos a žabinec aby se potok uvolnil. Některé ryby už byly mrtvé a některé nešli osvobodit. Nakonec jsme dokázali osvobodit vědšinu zaseklých ryb a odstranit dost žabince aby voda dokázala normálně protékat. Zachránili jsme tak část ecosystému a kdyby ryby uměli mluvit, děkovali by nám ještě dnes.

ADAM, 15 let

K našemu rodinnému domu patří i les. Asi před dvěma lety na zahradu začaly chodit i srnky i malí koloušci. A i v zimě chodili pod jabloň a snažili se najít něco k jídlu. Tak jsem se s dědou rozhodl jim pomoct. Děda měl dobrý nápad, že postavíme srnkám krmelec. Začali jsem s papírem a tužkou dělat nákres, jak by měl krmelec vypadat. Brzo bylo vše změřeno a zapsáno do rozměrů a šlo se vyrábět. Naštěstí můj taťka je stolař a má svou vlastní firmu a zajistil nám prostor a nářadí, ale i nám pomohl vybrat materiál. Já a taťka jsme vyzvedli materiál a začali jsme řezat. Všechny nařezané kousky jsme smontovali a přidělali jsme střechu. Krmelec jsme na zahradu dali ve Štědrý den, aby srnky měly taky nějaký dárek. Do krmelce stále dáváme seno, jablka a mrkve celoročně. Koupili jsme i speciální kámen s vitamíny a srnky to tak moc používají, že jsme jim objednali další. S dědou na podzim chodím sbírat kaštany a žaludy ze stromů, které jsou blízko domů a kde se srnky bojí jít. Sypeme to postupně ke krmelci a odpoledne vidíme z okna, jak si pochutnávají. A v létě sbíráme jablka z jabloní a krájíme je na čtvrtky a dáváme je do krmelce. Jednou jsem viděl srnky i u mé školy a i u centra. A doufal jsem, že by si k nám na zahradu našly cestu. Jsem rád, že jsem mohl takto pomoci přírodě a že nám srnky na oplátku ukazují i své malé koloušky. Doufám, že náš příklad může motivovat i další lidi, aby nějakým způsobem pomohli přírodě.

SABINA, 15 let

Jednou jsem šla se psem na procházku kolem řepkového pole. Najednou slyším někoho volat moje jméno. Byla to moje kamarádka, která našla mladou srnku. Šla jsem se tam podívat. Srnka jenom bezradně ležela a zrychleně dýchala. Zdravá srnka by hned zdrhala pryč, ale s touhle bylo očividně něco špatně. Naštěstí jsem u sebe měla mobil, tak jsem zavolala dědovi, protože jsem věděla, že zná hodně místních myslivců. Po pár minutách se děda společně s myslivcem přijeli na srnku podívat. Myslivec si ji prohlédl a zatáhl jí dál do pole. Řekl nám, že se otrávila řepkou. Řepka olejka zvířatům způsobuje vážné trávicí potíže ve větším množství. Možná že se z toho vzpamatuje, dodal. Následující dny ji tam chodil kontrolovat. Měly jsme pocit, že vše musí dopadnout dobře a náš dobrý skutek musí být odměněn happyendem. Nakonec nám ale bylo sděleno, že srnka bohužel i přes to uhynula. Přes zmar na srdci v nás zůstal alespoň dobrý pocit.

MATĚJ, 15 let

Jednoho dne jsem se společně s ostatními žáky školního parlamentu zapojil do akce Den proti rakovině. Tato charitativní sbírka pomáhá financovat léčbu i výzkum této závažné nemoci. Každý, kdo přispěje, dostane jako poděkování kytičku měsíčku lékařského. Ráno jsme se sešli ve škole, kde nám paní učitelka vysvětlila průběh celé akce. Rozdělili jsme se do čtyř skupin po čtyřech a každá skupina dostala na starost několik tříd. Zpočátku jsem se cítil nejistě. Přemýšlel jsem, jestli budou mít lidé zájem a zda dokážu ostatní oslovit. Moje obavy se ale brzy rozplynuly. Spolužáci i učitelé nás ochotně vyslechli a většina z nich sbírku podpořila. S každou další třídou jsem si byl jistější. Přestával jsem se bát a začal jsem vnímat, jak důležitá tato akce je. Bylo zajímavé sledovat reakce ostatních – někdo si kytičku hned připnul na tričko, jiný ji chtěl věnovat rodičům. Někteří sice u sebe neměli peníze, ale vrátili se později, aby mohli přispět, nebo využili QR platbu. Nejvíce mě překvapilo, když si jeden chlapec koupil hned deset kytiček. Na konci dne jsme se všichni sešli ve školní knihovně. Měl jsem radost nejen z toho, že byla naše škola úspěšná, že jsme prodali všechny objednané kytičky, ale především z pocitu, že jsem mohl být součástí něčeho smysluplného. Pro mě měl tento den ještě hlubší význam – moje babička této nemoci podlehla. I proto jsem si uvědomil, že i malý čin může mít velký dopad. Den proti rakovině mi ukázal, že i my, žáci, můžeme pomáhat a přispět k dobré věci.

CELÁ ŠKOLA

V naší speciální škole si často užíváme různé akce, výlety nebo projektové dny. Vždycky se na ně těšíme, ale zároveň jsme si začali všímat jedné věci – náš spolužák, který je na vozíčku, se s námi ne vždycky všude dostane. Někdy musí zůstat stranou, protože tam vedou schody, nebo je cesta moc složitá. Uvědomili jsme si, že to pro něj musí být těžké, a že podobné problémy asi nezažívá jen on. Proto jsme byli rádi, když nás oslovil zastupitel města Králíky s tím, že by chtěl zmapovat, jak jsou veřejná místa ve městě přístupná pro vozíčkáře. Rozhodli jsme se, že pomůžeme. V projektovém dni jsme se rozdělili do čtyř skupin (čtyři třídy, celkem 24 žáků) a vyrazili do města. Pozorovali jsme různé budovy, chodníky nebo přechody a snažili jsme se dívat na svět očima někoho, kdo se pohybuje na vozíčku, ale i třeba očima maminek s kočárky nebo starších lidí. Často jsme zjistili, že něco, co je pro nás běžné, může být pro jiné velká překážka – třeba vysoký obrubník, schody bez nájezdu nebo úzké dveře, dveře, které nejdou otevřít. Zjistili jsme také, že některá důležitá místa jsou pro vozíčkáře špatně dostupná nebo úplně nedostupná, například místní základní škola, ZUŠ, policejní stanice, městská knihovna, všechna muzea na náměstí, mateřské centrum a spolek seniorů, kadeřnictví, bistro, chráněná dílna, optika, pojišťovna a mnohé obchody. Zjistili jsme také, že vozíčkář v Králíkách si nemůže z bankomatu vybrat peníze (brání mu dveře i schody), nemůže si nechat poslat zásilku do výdejního místa (obrubník, schody, vysoko umístěný displej, nemožnost si zvolit schránku ve spodní řadě). Přemýšleli jsme také nad tím, jak by se situace dala zlepšit. Navrhli jsme řešení, které nic nestojí - viditelně umístit telefonní číslo na dveře budov, obchodů, dále nainstalovat zvonky před vchody, aby si vozíčkář mohl přivolat pomoc. Další návrhy se týkaly vybudování nových nájezdů a jejich označení, aby tam nemohla stát auta. Také aby město při rekonstrukci budov počítalo s vybudováním nájezdů pro vozíčkáře (v dnešních rekonstruovaných městských budovách se tak neděje). Všechno, co jsme objevili, jsme si zapisovali, a nakonec jsme z toho vytvořili prezentaci. Tu jsme potom představili a předali zastupiteli města. Ten byl překvapený, kolik míst je ve městě pro vozíčkáře nepřizpůsobených. Řekl nám, že tuto problematiku přednese na nejbližším zastupitelstvu a že udělá vše pro to, aby došlo k nápravě. Měli jsme dobrý pocit, že jsme mohli přispět něčemu důležitému. Doufáme, že naše práce pomůže zlepšit život lidem, kteří to mají ve městě těžší, a že se díky tomu budou moci dostat na více míst bez problémů. Pro nás to byla velká zkušenost, protože jsme si uvědomili, že i malé změny můžou někomu hodně pomoct.

3. TŘÍDA S POMOCÍ PANÍ UČITELKY

S dětmi buduji kolektiv od první třídy. Oceňuji kamarádský přístup, pomoc spolužákovi, vzájemné pochvaly i ocenění úspěchu druhého. Společně slavíme narozeniny a setkáváme se i na akcích mimo školu. Všimli jsme si, že jedna naše spolužačka Kája začala ztrácet vlásky . Nikdo se neposmíval a dokonce když zkusila přijít v paruce, bylo to divné. Po individuálním rozhovoru s maminkou, kdy po probrání záležitostí týkající se školy přišla řeč i na vlásky - maminka se rozplakala. Vyzkoušeli všechno možné. Od lékařů, po alternativní způsoby léčby. Plakala, že poslední možností pro ně byla Mudr.Arenbergetová, ale tam není šance se dostat. Tak jsme se jako třída spojili, nakreslili krásné obrázky z akcí s naší bezvlasou Kájou, napsali paní doktorce dopis a čekali jsme. A představte si - Kája se na léčení k paní doktorce dostala a dokonce jí vlásky už dorůstají . Paní doktorka napsala dětem i krásný dopis, jak si váží jejich přistupu. A my máme další krásné potvrzení toho, že liskost stále žije. 

SÁRA, 16 let a třída

Chtěli bychom vám předložit příběh naší třídy, který by snad mohl mít šanci na nominaci Dětského činu roku. Jsme tým, kterému se podařilo proměnit společnou vášeň a volný čas v naději pro ty, kteří ji momentálně ztrácejí. Jak to začalo? Vše odstartovalo jednoduchou myšlenkou: Může jeden kousek námi upečeného koláče pozměnit něčí život? Jasná odpověď zněla: ano. Rozhodli jsme se uspořádat dobročinný bufet. Naše školní aula se na tři dny zaplnila vůní domova – každý z nás přinesl to nejlepší, co doma upekl nebo připravil sám, popř. s rodiči. Nešlo jen o prodej jídla. Byla to chvíle, kdy se zastavil pracovní shon a celý prostor zaplnila sounáležitost. Síla kolektivu v číslech i emocích. Díky neuvěřitelné štědrosti našich studentů, učitelů a hlavně díky nasazení celého týmu se nám podařilo vybrat 10 000 Kč. Tato částka však pro nás neznamenala jen pěticiferné číslo. V kontextu Azylového domu pro matky s dětmi v nouzi, kam většina výtěžku putovala, by tato suma mohla představovat: Bezpečí: Náklady na základní hygienické potřeby a vybavení pro nově příchozí rodiny. Radost: Možnost financovat volnočasové aktivity pro děti, které si prožily traumata, na něž by žádné dítě nemělo ani pomyslet. Nový start: Podporu v krizové situaci, kdy se každá koruna počítá jako krok k důstojnějšímu životu. Proč bychom chtěli nominovat právě tento projekt? Tato akce ukázala, že kolektivní práce není jen o plnění zadaných úkolů. Je o společných hodnotách. Dokázali jsme se semknout, obětovat svůj čas a energii pro lidi, které osobně neznáme, ale jejichž osud nám není lhostejný. Ten den jsme v bufetu neprodávali jen občerstvení. Prodávali jsme solidaritu. A fakt, že jsme společnými silami dokázali vybrat 10 000 Kč, je důkazem, že když táhneme za jeden provaz, dokážeme i z malého bufetu udělat velkou věc. Věříme, že tato iniciativa je příkladem toho, jak má vypadat moderní, empatický a spolupracující tým. A tím rozhodně naše třída je. A co na to říká třídní učitelka? Dovoluji si vám představit třídu, jejíž největší silou je obrovské srdce, empatie a upřímná snaha pomáhat druhým. V dnešní době se s neobyčejným nasazením zapojují do dobrovolnických aktivit a ukazují, že lidskost má mezi mladými lidmi své pevné místo. Nejde přitom o jejich první počin. Za sebou mají například uspořádání Dne dobra pro malého onkologického pacienta Péťu, s jehož příběhem se seznámili ve Focusu Václava Moravce. Připravili den plný radosti – aktivit, soutěží, divadelního představení i mikulášské nadílky. Největší odměnou pro ně však bylo Péťovo poděkování a vědomí, že mu dopřáli chvíle štěstí, kdy mohl alespoň na okamžik zapomenout na své trápení. Každá třída je něčím výjimečná, ale tato je skutečným dárkem pro mne jakožto třídního učitele. Je obdivuhodné, s jakým elánem, nadšením a opravdovostí přistupují ke všemu, co dělají. Tímto bych jim chtěla říct jediné: Milá třído, mám vás všechny moc ráda.

Letos jsme se jako celý 8. ročník rozhodli, že uděláme něco, na co budeme moct být opravdu pyšní. Chtěli jsme pomoct někomu, kdo to nemá v životě jednoduché, a proto jsme se rozhodli podpořit nadaci Dobrý skutek, která pomáhá nemocným dětem a jejich rodinám.

Nejdřív jsme pro nadaci vytvořili plakáty na jejich koncert. Možná se to nezdá jako velká věc, ale dali jsme si na tom opravdu záležet. Snažili jsme se, aby plakáty vypadaly co nejlépe, protože jsme věděli, že díky nim může na koncert přijít víc lidí a tím se vybere víc peněz na pomoc dětem. Bylo hezké mít pocit, že i my můžeme něčím přispět, i když jsme jen žáci 8. ročníku.

Potom jsme se zapojili do školního jarmarku, kde jsme prodávali různé výrobky. Každý z nás se snažil udělat něco užitečného – někdo vyráběl věci na prodej, někdo pomáhal s přípravou, někdo prodával a další počítali peníze. Za každý prodaný kus jsme dali 10 Kč nadaci Dobrý skutek. Bylo krásné vidět, jak jsme se dokázali spojit jako třída a táhnout za jeden provaz. Najednou nám nešlo jen o to něco prodat, ale o to pomoct někomu, koho ani neznáme, ale kdo naši pomoc potřebuje.

Nejvíc dojemné pro nás ale nebylo, když jsme vyráběli přáníčka pro nemocné děti. Psali jsme jim do nich povzbudivé vzkazy, kreslili obrázky a snažili se jim aspoň trochu zlepšit den. Když jsme si představili, že některé děti musí místo školy a kamarádů být v nemocnici a bojovat se svojí nemocí, bylo nám to líto. A právě proto jsme chtěli, aby z našich přáníček cítily, že na ně někdo mysli a že v tom nejsou samy.

Celá tahle akce byla pro nás opravdu silná zkušenost. Nejen že jsme pomohli nadaci Dobrý skutek, ale taky jsme si uvědomili, jak důležité je být k sobě navzájem lidští. Měli jsme dobrý pocit, že jsme udělali něco, co má smysl, a že i malé věci můžou někomu změnit den nebo pomoct v těžké situaci.

Myslím si, že na tento nejlepší čin roku budeme dlouho vzpomínat, protože nám ukázal, že když se spojíme a každý přidá aspoň trochu, dokážeme udělat opravdu velkou věc. Ale bylo nám líto kdyby to takto skončilo, a proto jsme se rozhodli že tímto naše pomoc nekončí a že ty lidi s hendikepem znovu podpoříme. I když by to měla být jen maličkost pro nás je to úspěch!

KAROLÍNA, 14 let

Chtěla bych se podělit o příběh, který se mi stal v zimě, když jsem šla ze školy. Byla velká zima, chodníky klouzaly a všude byl led. Když jsem procházela kolem jedné malé uličky, všimla jsem si starší paní, která ležela na zemi. Vypadala zmateně a bolestivě se držela za nohu. Hned jsem k ní přiběhla a zeptala se, co se stalo. Řekla mi, že uklouzla a nemůže se postavit, protože ji bolí kotník. Neváhala jsem, sundala jsem si šálu a dala jí ji pod hlavu, aby neležela na studeném betonu. Potom jsem hned zavolala záchranku. Zůstala jsem u ní, povídala si s ní, aby se nebála a nebyla sama, dokud nepřijeli záchranáři. Ti jí pomohli na nosítka a odvezli ji do nemocnice. Druhý den mi zavolala její vnučka, která se ke mně dostala přes záchranáře, a poděkovala mi za pomoc. Říkala, že její babička byla celá promrzlá a kdyby tam zůstala sama ještě o něco déle, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Ten den jsem si uvědomila, že i obyčejná cesta ze školy se může změnit v důležitý okamžik. Stačí si všímat lidí kolem sebe a nebát se pomoci. Pomoc druhým je podle mě samozřejmost.

Sourozenci MICHAEL, 10 let a LENKA, 8 let

Náš příběh začal tím, že jsme se zapojili do projektu Ježíškova vnoučata už v době Covidu a poprvé navštívili domov pro seniory v Myslibořicích s dárky a přáníčky. Od té doby tam jezdíme pravidelně, máme tam partu babiček a dědů, se kterými zažíváme nová dobrodružství a všichni už nás tam znají. Bohužel už naši partu pár babiček navždy opustilo, ale pořád na ně doma vzpomínáme. Průběžně se k nám přidávají nové babičky a dědové. Na začátku to bývá těžké, nechtějí moc vyrábět, někdy ani mluvit, ale sedí s ostatními u stolu a poslouchají. Se ségrou jim pomáháme s úkoly, stříháním atd, Na další setkání někteří nepřijdou a jiní už se usmívají a těší se na nový výrobek, nebo že jim dáme diplom.

Michael: Já rád chodím k jednomu slepému pánovi, který má houpací křeslo a vždy pro mě má nachystané kouzlo nebo hádanku, a téměř vždy mě nachytá. Také patří do naší party, kde společně pečeme cukroví, vyrábíme z papíru, plníme úkoly na různá témata podle svátků, ročních období atd. Vozíme s sebou buchty, slané a jiné dobroty. Společně si povídáme. Já jim třeba o škole, florbalu, práci doma na poli. Většina babiček také pracovala v zemědělství, tak mi popisují, jak to bývalo dříve. Baví mě to tam, ale někdy je těžké rozumět, když už babičky špatně mluví anebo vydržet mluvit nahlas, když neslyší. Mělo by tam jezdit více dětí, protože babičky a dědové jsou šťastní, že někdo přijel a já mám dobrý pocit, že jsem je potěšil.

Lenička: Já měla moc ráda babičku, která nádherně malovala a moc ráda počítala. Chystala jsem jí vždy omalovánky a příklady, ale už tam s námi není. Také ráda chodím na čaj k jednomu slepému pánovi, dělá ho do hrnečku, který je uvnitř zlatý a dostanu k němu vždy něco dobrého. Pak si povídáme, má hodinky, které mu říkají, kolik je hodin a kdo má svátek. A umí super chytáky, třeba jak napočítat, že máme na ruce 11 prstů a ne 10. Společně s celou partou slavíme čarodějnice, Velikonoce, maškarní karneval, Vánoce. Den včel, to jim s bráchou vyprávíme o našich včelách doma. Slavíme i naše narozeniny, dovezeme dort a medovinu, kterou milují. Dostáváme od nich dárky a i my jim vždy nějaký přivezeme. Ráda vozím babičky na vozíku ven do parku nebo zpátky na pokoj. Vypadá to snadné, ale někdy je to venku fakt dřina na kamenech. Když někteří ještě vydrží chodit, tak můžeme jít krmit ovečky a nebo kočky. Je to tam bezvadné, mám to tam ráda a baví mě to tam s nimi. Jen je mi líto, když někdo z nich onemocní a už za námi nemůže přijít.

VANESSA, 10 let

Jednou jsem potkala starší paní, které říkáme všichni teto, protože bydlí vedle naší babičky a zná nás všechny od narození. Byla na cestě z obchodu domů, ale chodí o berlích a špatně se jí nesla taška s nákupem. Přišla jsem k ní a zeptala jsem se jestli nechce s tou taškou pomoct. Byla moc ráda. S taškou jsem jí pomohla až domů ke dveřím. Tím že šla o berlích tak mi cesta přišla dlouhá, protože jsme museli jít pomalu, ale cestou jsme si povídali a bylo to moc fajn. Doma mi poděkovala a za pomoc mi chtěla dát bonbony, ale já jí řekla ať mi nic nedává, že to nemusí a s úsměvem jsem běžela zpátky ven za kamarády.

KAROLÍNA, 15 let

Jednoho dne o prázdninách se dědovi a babičce rozbily dveře. bylo potřeba opravit rám a děda jsi řekl, že to udělá sám. Dědovi se z prvu dařilo, už to měl skoro celé hotové. Ale pak dal spatně prst a pořezal se. Jelikož je děda diabetik, takla mu hodně krev.Já protože chodím do zdravotního kroůžku jsem se mu to snažila ošetřit, ale krev mu pořád tekla. Když se mi to podařilo zastavit. obvazala jsem mu to. Jelikož rána byla velká musel je do nemocnice na šití. Takže strejda nastartoval auto a jel. Když se vrátili, děda vystoupil z auta a měl na palci takovou bambulku jak to měl tolikrát obvázané. Paní doktorka mu řekla, že si to musí kazdý den převazovat. Takže si nakoupil různé potřeby jako sterilní krytí, obvazy a mastičky na rychlejší zahojení. Děda mě poprosil jestli bych mu to každý den nechodila převazovat. Řekla jsem že jo, když chci jít na Zdravku. Takže chodím každý večer to dědovi ošetřit. Když šel děda na kontrolu tak se ho paní doktorka zeptala, kdo mu to vázal, děda řekl, že vnučka, tak mě paní doktorka pochválila, že to mám krásné. Byla jsem za to hodně ráda.

VIKTOR, 15 let

Jednoho dne jsem se vracel domů z procházky a zahlédl jsem nějakou starší paní, jak leží u cesty, vedle ní (a částečně i přes ní) leželo její jízdní kolo. Hned jsem přidal jsem do kroku. Paní ležela v nepřirozené poloze, sténala a tekla jí krev. Když jsem k ní došel, uvědomil jsem si, že je to mámina známá. Určitě bych zareagoval stejně, i kdybychom se od vidění neznali, tak to ale byla asi emocionálně silnější. Neváhal jsem a hned jsem z ní sundal nabourané kolo a začal zjišťovat rozsah zranění. Samozřejmě neměla helmu, takže jí lehce tekla krev ze zadní části hlavy a také si stěžovala na bolest ruky. Protože jsem věděl, že je to mámina známá, hned jsem telefonoval mámě. Naštěstí k havárce nedošlo daleko od našeho domova, máma mi řekla, že hned přijede, že se mám pokusit paní zklidnit a mluvit na ni, aby neupadla do bezvědomí. Když máma přijela, zvažovali jsme , zda odvézt paní domů, nebo řešit krev na hlavě a ruku a hned zavolat záchranku. Raději jsme nic neriskovali a sanitka paní odvezla do nemocnice. Já vzal nabourané kolo a odvezl je domů. Přestože to vypadalo všechno dramaticky, po několika dnech jsem se dozvěděl, že to skončilo jen naraženou rukou. I tak jsem za svou reakci rád.

MATÝÁŠ, 12 let

V květnu 2020 se narodil můj bráška. Jméno Jakub jsem mu vybral já. Říkám mu Kubíku. Krátce po narození lékaři zjistili, že je Kubík úplně neslyšící. Pro celou rodinu to byl velký šok. Bylo to smutné období. Rodiče jezdili k různým lékařům a hledali způsob, jak mu pomoci. Museli se naučit znakovat a já taky. I když jsem byl ještě malý, chtěl jsem být Kubíkovi co nejblíž a pomáhat mu, jak jen to šlo. Hodně jsem se snažil, aby se necítil sám. Hrál jsem si s ním, ukazoval mu věci kolem nás, učil ho první znaky. Když dostal první sluchadla, pomáhal jsem mu zvykat si na nové zvuky. Tleskal jsem, pouštěl hračky, mluvil na něj. Sluchadla ale nestačila, a tak Kubík podstoupil náročnou operaci, při které mu voperovali kochleární implantáty, aby měl šanci slyšet. Operace byla závažná a nejistá. Netrpělivě jsem čekal, až se vrátí z nemocnice domů. Naštěstí všechno dobře dopadlo a začalo další důležité období – rehabilitace a každodenní učení. I tady jsem se snažil být mu oporou. Trénovali jsme spolu poslouchání zvuků, opakovali slova a hráli různé hry, které mu pomáhaly. Někdy to bylo náročné, ale často jsme se u toho i hodně nasmáli. Každý malý pokrok byl pro nás velkou radostí. Jsme sehraná dvojka. I když to nebylo vždy jednoduché, dnes žijeme s Kubíkem úplně normální sourozenecký život. Kubík všechno dohnal a ve svých pěti letech dokonce dobře čte a počítá. Je velmi bystrý a šikovný. Mám ho moc rád a on mě. A já vím, že být jeho velkým bráchou má opravdu smysl.

MATYÁŠ, 12 let

Chtěl bych vás seznámit se svým příběhem. Ve čtvrté třídě jsem od druhé poloviny roku ležel v nemocnici, protože se u mě objevila nemoc zvaná petechie (podkožní krvácení). V té době jsem ale ještě zvládal většinu věcí sám. V páté třídě jsem byl už v pořádku a mohl jsem dělat všechno, co mě bavilo – běhat, hrát fotbal a dokonce i florbal. Ještě v polovině šesté třídy bylo všechno normální. Pak mě ale začal trápit kotník. Chodil jsem po různých lékařích, ale nikdo nedokázal přesně říct, co mi je. Bylo to pro mě náročné období. Právě tehdy pro mě byl velmi důležitý můj kamarád Tibor. Vždycky mě dokázal rozveselit, když mi bylo nejhůř, a nikdy mě nenechal v tom samotného. Nakonec jsme s rodiči navštívili revmatologickou ambulanci ve Fakultní nemocnici Ostrava, kde paní doktorka zjistila, že mám zánět v oblasti paty a kotníku. I když to nebyla dobrá zpráva, byl jsem rád, že konečně víme, co mi je. Tibor mě v té době hodně podporoval – povzbuzoval mě a snažil se mi zlepšit náladu. Celé léto jsem nemohl běhat, hrát fotbal ani pokračovat ve florbale. V sedmé třídě mě kotník pořád bolel, a tak jsem nemohl sportovat ani cvičit v tělesné výchově. Můj pohyb byl hodně omezený. Když naše třída jela v prosinci na lyžařský pobyt, já ani Tibor jsme jet nemohli, a tak jsme zůstali ve škole. I tak jsme si to spolu užili, protože jsme drželi při sobě. Po návratu spolužáků jsem šel na kontrolu a zjistilo se, že se zánět rozšířil i do kyčlí. Musel jsem začít používat berle. V té době mi Tibor pomáhal snad se vším. Každé ráno na mě čekal cestou do školy. Když jsme jeli autobusem, požádal řidiče, aby chvilku počkal, abych mohl v klidu nastoupit. Pomáhal mi nosit batoh i berle, doprovázel mě po schodech a někdy mi pomohl i s obouváním bot. Nikdy na mě nespěchal a vždycky se přizpůsobil tomu, co jsem zvládl. Díky němu jsem se necítil odstrčený ani jiný než ostatní. Byl pro mě nejen kamarádem, ale i velkou oporou v těžkých chvílích. Jsem strašně rád, že mám takového kamaráda. Bez něj bych to zvládal mnohem hůř.

JITKA, 11 let

Můj příběh je sice smutný, ale myslím i plný naděje. Naděje, že všechno může dopadnou dobře. Jen se nevzdávat. Chtěla bych vyprávět o své spolužačce Lili. Před několika lety k nám přišla z jiné školy. Byli jsme tehdy prvňáčci a teprve jsme se učili číst, psát a počítat. Od začátku jsme skvělá parta a každý, kdo k nám jako nový přišel, tak hned zapadl. A stejné to bylo i s Lili. Nijak se od ostatních nelišila, jen my občas přišla taková smutná. Po nějaké době přestávala chodit do školy a od paní učitelky jsme se dozvěděli, že se jejich rodina odstěhovala. Po čtyřech letech se objevila mezi dveřmi a stala se opět mojí spolužačkou. Postupně se mi svěřila, že byla umístěná do dětského domova a má povolení být nějaký čas u své maminky. Moc si přála se k ní vrátit natrvalo a tolik se snažila. Ve škole jsme jí začali všichni pomáhat, aby dohnala chybějící učivo a paní učitelka ji moc chválila. Jenže ani ta největší snaha nemusí stačit. Jednoho dne Lili opět nepřišla a my jsme se dozvěděli, že se musela vrátit do dětského domova. A jak je to s tou nadějí? Čteme ve škole krásnou knížku Chlapec, který nebyl Žid a v ní je tolik moudra. Hlavní hrdina Milek také neztrácel naději, že válka skončí a on se opět setká se svojí rodinou. Byl tehdy stejně starý jako my s Lili, žil v těžké a nebezpečné době, ale své naděje se odmítal vzdát. Tak jsme s ostatními spolužáky Lili o tom všem napsali. Jak jí držíme nejen palce, ale i její místo v lavici. A malá jiskřička naděje se objevila. Začátkem května se snad Lili vrátí. Moc se na ni těším.

MATĚJ A JIŘÍ, 13 let

Dřív to před naší školou byla doslova apokalypsa. Ráno tam byl takovej chaos, že se člověk skoro bál jít ke vchodu. Hluk, smrad z výfuků a věčný bouchání dveří, jak rodiče vyhazovali děti z aut. Sice tam byla značka zákaz vjezdu, ale všem to bylo úplně fuk. Udělali si z toho prostě soukromé parkoviště a točnu přímo mezi lidmi. Pak se začalo mluvit o projektu „Školní ulice“. Jenže papír snese všechno, realita byla taková, že škola dostala jednu mobilní značku, dva bílooranžové kužely a instrukce, že někdo to musí v 7:30 postavit na začátek ulice a před zvoněním to zase uklidit. První týden s tím bojovala zástupkyně školního parlamentu. Když jsme viděli, jak se s tou těžkou značkou v tom ranním mrazu pere, řekli jsme si, že ji v tom nenecháme. Prostě nás napadlo, že jí pomůžeme. No a z té pomoci je teď náš ranní rituál. Děláme to už 8 měsíců. Déšť, sníh, mráz – je nám to jedno, prostě tam jsme. Nemáme z toho žádné lepší známky ani ulejvání z matiky. Děláme to proto, že na nás škola spoléhá a dává nám to smysl. Městská část sice tu značku nakonec po pěti měsících zabetonovala do země, ale kužely nosíme dál. Proč? Protože značka není zeď. Bez těch kuželů by tam řidiči vesele zajížděli dál. Takhle, když už tam opavdu potřebují vjet, musí kužely odstavit a zase je vrátit na místo. Ještě musíme říct, že je neuklízíme, to dělají lidi z vedení z školy, protože v té době už sedíme ve škole v lavicích. Proč se na to nevykašlem? Prostě proto. Naše „služba“ nekončí jen proto, že nás to zrovna dneska nebaví. Nabídli jsme se se a vzai si tuhle práci za svou. Protože je to naše škola, naše ulice a my si ji prostě hlídáme

EVELÍNA, 11 let

Mám mladší sestru a ta má autismus. Jinak je ale kamarádská a veselá. Učila jsem ji s maminkou od malička - různá důležitá slova jako třeba 'stůj', chápat jednoduché vztahy jako kamarádství... Teď už z ní je velká, třídou oblíbená prvňačka. Když jsem nastoupila do školky, potkala jsem tam klučinu se stejným postižením jako má sestřička. Jiní kluci věděli, že zopakuje to, co udělají. Tak vždycky když tam nebyla učitelka zlobili, a jakmile učitelka přišla, kluk to zopakoval a dostal od učitelky vynadáno - největší problém byl, že nevěděl, co dělá špatně. Rozhodla jsem se, že mu pomůžu. Sice jsem byla 'divná' že se s ním kamarádím, ale mně to nevadilo. Později jsem vysvětlila učitelce, že ho ti kluci navádí a on potom 'zlobí'. Paní učitelka to vzala na vědomí a hodně pokárala ty už opravdu zlobivé kluky. Minulý rok k nám do třídy přišel nový (taky) autista. Měl asistentku která s ním dokonce násilně lomcovala! To se mi už vůbec nelíbilo. Proč?? Co jí udělal??? Řekla jsem to mamince a ta se spojila s jeho rodiči. Ti zavolali té asistence ať to nedělá. Ovšem asistentka hned věděla, že jsem jim to řekla 'já'. Hned si na mě zasedla. Ale já byla spokojená. Hlavně že už není zasedlá na toho klučinu, který ani neví, že na něj byla zlá. Naštěstí teď už má asistentku jinou - hodnou. Hodně se mi nelíbí, jak autisti automaticky bývají považováni za 'blbý'. Má sestra má absolutní hudební sluch, spolužák je zase génius na matiku. Od té doby se snažím těmto lidem pomáhat.