Příběhy
Můj brácha Mareček a jáGymnázium Voděradská
Dobrý den, můj příběh není taková tradiční záchrana života, ale mamka říkala, že je to taky záchrana...Chtěl bych vám vyprávět, co se stalo u nás doma, když můj mladší bráška Mareček onemocněl.
Bylo to loni v září, když Mareček onemocněl a doktoři řekli, že má akutní lymfoblastickou leukémii (ALL) typu B. Je to prý nejčastější a nejlépe léčitelný typ u dětí, ale Marečkovi léčba vůbec nezabírala. I po měsících chemoterapie nebyl zdravý a my jsme se strašně báli, co bude dál.
Lékaři řekli, že potřebuje transplantaci kostní dřeně, a tak začali hledat dárce v naší rodině. Testovali mamku, tátu a mě. Můj mladší brácha Tobík byl moc malý na to, aby mohl být dárcem, budou mu teprve dva. Po dvou týdnech nám doktorka zavolala, že mamka i táta mají jen pět shodných HLA znaků, ale já mám všech deset a jsem tedy genetické dvojče Marečka. Mamka i taťka byli tak šťastní, ale já se hrozně bál, protože nesnáším odběry krve a omdlévám při nich...:-( Trošku jsem doufal, že vhodným dárcem bude mamka. Ta vždycky zvládne všechno.
Ale věděl jsem, že to musím dát kvůli Marečkovi. Od února jsem chodil na spoustu kontrol a odběrů krve. Začal brát pravidelně železo. Čtrnáct dní před samotným odběrem jsem musel na autotransfuzi, což bylo asi nejhorší ze všeho. Odebírali mi krev obrovskou jehlou a já jsem hned omdlel. Musel jsem taky na spoustu vyšetření, jako Echo, EKG, EEG, rentgeny a další. Dost jsem se bál, ale vždycky jsem myslel na to, že tím pomůžu Marečkovi a že to dám.
Pak v květnu jsem nastoupil do nemocnice a nejdříve mi chtěli zavést kanylu, to jsme se domluvili, že udělají až druhý den, když budu spát. Ráno mě odvezli na sál. Mamka byla se mnou co nejdéle mohla. Přestože jsem dostal nějaké prášky, abych se nebál, třásl jsem se strachem tak moc, že se klepala celá postel, peřinu jsem měl až pod bradou a snažil se nebrečet. Doktoři i sestřičky se mě snažili uklidnit a jedna mě držela za ruku.
Nakonec jsem dal Marečkovi 734 ml kostní dřeně. Věřím, že mu tím zachráním život. To teď ještě nevíme, ale určitě jo. Celý odběr kostní dřeně byl fakt v pohodě a jen mě maličko bolela záda asi dva dny.
Doufám, že třeba ostatním dětem, které se bojí jako já ukážu, že není čeho a až jim bude 18 registrují se jako dárci kostní dřeně. Já určitě jo.