Příběhy

Znáte to, když se vám někdo posmívá? Ne, tak tohle se mi stává dost často. Vím, někdy spolužákům umím „nahrát na smeč“ tím, jak neumím zvládat své emoce, že jsem trochu při těle a že mi škola nejde vždy tak, jak bych chtěl …, ale nic z toho přece nemůže být důvod pro to, aby se mi posmívali. Je mi to nepříjemné. Místo, abych na sobě pracoval a ve škole zabral a nosil dvojky, trojky, mne to vždycky srazí a zase jedu v trojkách, čtyřkách a když je to hodně zlé tak v pětkách. Nejhorší jsou kolektivní věci, hlavně když se našemu týmu nedaří. To jsem první na ráně vždycky já. Nadávají, že jsem tlustej, neoharbanej, že to dělám špatně. Jediná, kdo se mne ve třídě zastane, je Venda. Její slova: „Nechte ho! Snažil se a vy byste si toho měli alespoň trochu vážit!“ fakt pomáhají, i když jen na krátkou dobu. Ale fakt, že mi někdo věří, že si ze spolužáků nemám nic dělat, mne dokáže namotivovat. Je to pro Vendu stále těžší, protože jí za to, že se mne zastává, říkají, že mne balí a že mne miluje a že prý si máme dát pusu. Všichni kolem říkají, že sem zbytečně přecitlivělý a moc věci řeším a možná je to i pravda, ale i tak bych chtěl Vendě poděkovat, že svou statečností mi někdy dodá víru, že by to mohlo být lepší.