Příběhy

Jednoho krásného slunečného dne jsem napsal kamarádovi, zda nejde ven. Odepsal, že možná večer. A opravdu, večer jsme vyrazili. Povídali jsme si a kamarád říká:“ Moje máma má dnes narozeniny.“ K budově, před kterou jsme si hráli, přijela jeho sestřenice, a tak jsme přemýšleli, co bychom mohli dělat ve třech.

Nakonec jsme vymysleli zahrát si na babu. Před budovou bylo parkoviště, a jak jsme tak běhali a hráli si – měl jsem babu a šel jsem po kamarádovi, ale on zaběhl na to parkoviště, aniž bychom přemýšleli a vnímali okolí. Najednou jsem zaslechl zvuk přijíždějícího auta. Zastavil jsem se a zavolal: „Hej, čekej, autooo, autooo, stůj, nehraju.“ Ale kamarád nevnímal, tak jsem skočil, drapl ho za kousek trička a stáhl ho zpět. Auto ho tedy naštěstí jen škrtlo zrcátkem, jelo hodně rychle.

Dodnes by mě zajímalo, co by dělala jeho mamka, kdyby jí zemřel syn na její narozeniny. Kdybych tenkrát rychle nezareagoval, ztratil bych v té době nejlepšího kamaráda, kterého jsem znal od školky.

Člověk někdy nesmí zaváhat jako já tehdy, kdybych jen na sekundu zaváhal, nechci ani pomyslet.

Myslím si, že by lidé nikdy neměli váhat nad jednoduchými volbami.