Příběhy

Jednoho jarního dne jsem byl o víkendu u kamaráda Tomáše. Nudili jsme se a nevěděli jsme, co máme dělat. A tak Tomáš navrhnul, že bychom se mohli jet projet někam na kole. Po nasednutí na kola a krátké projížďce se naším cílem stalo fotbalové hřiště. Když nás přestalo bavit kopání, odjeli jsme do parku. Ani jeden z nás nečekal, že ten den někomu zachráníme život.

Když jsme jeli parkem, kamarád si nutně potřeboval odskočit. Odskočil si za keř a najednou zděšeně zakřičel: „Pojď rychle za mnou!“ Sesednul jsem z kola a rychle jsem se k němu dostal. Podíval jsem se za keř a přeběhl mi mráz po zádech. Ležel tam mně neznámý pán. Silně mu krvácela ruka, měl rozbitý nos, z kterého mu také tekla krev, a ještě k tomu měl podlitinu kolem oka. Na nic jsme nečekali a hned jsme volali záchrannou službu. Kamarád telefonoval a já jsem plnil přesně ty pokyny, které mi Tomáš předával od paní na lince. Měli jsme mu něčím zastavit krvácení. Naštěstí jsem u sebe měl šátek, silně jsem mu obvázal krvácející ruku a zkusil jsem, jestli reaguje a je schopen komunikace. Nejdřív jsem na něj začal mluvit a poté jsem s ním opatrně pohnul. Ale on nereagoval ani na můj hlas, ani na dotek. Když jsme splnili všechny rady telefonní operátorky, rozdělili jsme se: kamarád čekal na začátku parku, aby navedl sanitku, a já jsem musel být u postiženého pána. Když přijela sanitka, přivedli jsme záchranáře k pánovi a oni už se o vše potřebné postarali a pochválili nás. Řekli, že kdybychom ho našli o trochu později, bylo by už možná pozdě.