Příběhy

Obula jsem si tenisky a zavázala jsem tkaničky. Při oblékání mikiny jsem si potichu pískala a přemýšlela, co budeme s kámoškou Aničkou dělat. Otevřela jsem dveře a letmo koukla pod nohy. Pak jsem se zastavila a podívala jsem se znova. Před dveřmi leželo ptáčátko, koukalo na mě kulatýma očkama a pískalo. Co teď? Přemýšlela jsem. Potom jsem odběhla do domu a vzala tácek. Takový obdélníkový, co na něm jím chlebíčky. Vzala jsem si ještě gumovou rukavici a spěchala za ptáčátkem. Vzala jsem ptáčka rukou v rukavici a položila ho na tácek. Vystrašeně na mě hleděl a pípal. "Kde máš maminku?" zeptala jsem se ho, ale nečekala jsem odpověď. "Nemáš hlad?" zeptala jsem se ho znovu a on jen dál pípal. Tak jsem zase vběhla domů a vzala dvě malé mističky. Do jedné jsem dala vodu, u druhé jsem se zastavila. Co je to vůbec za druh, co jí? Pak jsem si vzpomněla, že na zahradě máme pytel se zrním, které buď nosím Vildovi, koníkovi sousedů, nebo slepicím. Nabrala jsem hrst a i s vodou jsem je donesla ptáčátku. to na mě vykulilo očka a na pár vteřin přestalo pípat. Pak se ale rozkřičelo znovu a mističek si nevšímalo. "No tak, vezmi si, je to dobré!" přemlouvala jsem ho, ale marně. Tak jsem vzala zrníčko a pokoušela jsem se mu ho strčit do pusy. Ptáčátko si mě nedůvěřivě prohlédlo a zrníčko si nevzalo. "Když nechceš jíst, alespoň se napij!" řekla jsem ptáčátku a přistrčila jsem misku s vodou. Když si nevzalo, namočila jsem si prst a zvedla jsem ho nad ptáčátko, které po něm otočilo hlavu. Otevřelo zobáček a do krku mu spadlo pár kapek vody. Už jsem se radovala, ale ptáčátko vyskočilo a chňaplo po mé ruce. Já jsem uhnula, ale štíplo mě do prstu. "Au!" řekla jsem vyčítavě k ptáčátku. Potom jsem se rozběhla na zahrádku a lopatou jsem vyhrabala trochu hlíny v místě, kde nebyly kytky ani ovoce. Po chvíli jsem našla, co jsem hledala - velkou žížalu. S trochou nechuti jsem ji vzala do ruky a nesla k ptáčátku. Když jsem k němu došla, hned mi bylo jasné, že potřebuji menší žížalu. Tak jsem, s trochu větší nechutí žížalu rozřezala a malý kousek jsem ptáčátku nabídla. To po něm skočilo, ale pak ho zase vyplivlo. Vzala jsem si ještě jeden a znovu to dopadlo stejně. "Ty potřebuješ jídlo od mámy, viď?" řekla jsem ptáčátku smutně. "No jo, máma!" Napadlo mě a rychle jsem se podávala nad dveře. A opravdu, nad dveřmi jsem spatřila hnízdo. Rozběhla jsem se do zahrady a našla velký žebřík. Sotva jsem ho unesla, ale odtáhla jsem ho ke dveřím a opřela jsem ho o zeď. Vzala jsem tácek i s ptáčátkem a opatrně jsem vylezla na žebřík. V hnízdě byla dvě ptáčata, ale neviděla jsem mámu. Snad se brzy vrátí, řekla jsem si a položila jsem ptáče mezi sourozence. Žebřík jsem nechala u dveří a pozorovala jsem hnízdo. Když už jsem to chtěla vzdát a jít domů, přilétla do hnízda ptačí máma. Nejradši bych vylezla po žebříku a pozorovala je, ale chtěla jsem jim nechat trochu klidu. A ptačí rodinka byla znovu pohromadě.