Příběhy

Jmenuji se Elisabeth Daniela Harrerová, je mi 13 let a chtěla bych vám povědět příběh o své rodině a o tom jak je důležité si pomáhat.

Stal se loni o Vánocích, kdy mi na rakovinu umírala babička, kterou jsem měla moc ráda. Tady se opět ukázalo, že jako rodina držíme pěkně při sobě. A právě o tyhle Vánoce se babiččin zdravotní stav zhoršil natolik, že u ní musel 24 hodin někdo být a pomáhat jí. A protože babička měla své srdíčko k dispozici pro všechny a rodina pro ní byla nadevše, byla obklopena svojí rodinou až do konce. Tatínek již devatenáct let pečuje o svojí sestru Miladku, která je po těžké autonehodě v tzv. coma vigile. A tak, aby mohl být stále se svojí maminkou, starala se o tetu Miladku moje maminka. Já jsem svůj čas trávila u babičky a povídala jsem si s ní každou volnou chvíli po škole. Vyrobila jsem pro ní heboučký bambulkový polštářek, ke kterému se babička tulila a byla šťastná, že mne má tak u sebe i v době, kdy jsem byla ve škole nebo spala ve svém pokoji.

Po Silvestru jsme babičku museli odvézt do hospice v Litoměřicích, protože bylo nutné nastavit silnější léčbu. Mělo to být jenom na pár dní, ale bohužel domů se už babička nestihla nevrátit. A i tam s ní tatínek, teta Jula a dědeček byli 24 hodin denně. To už pro mě bylo těžší, protože jsem za babičkou nemohla jezdit tak často. Pomáhala jsem doma mamince pečovat o Miladku a o mojí mladší sestřičku Viki, která k tomu všemu bohužel dostala neštovice, a tím se pro mne návštěvy u babičky ztížily ještě více. Takže když maminka jela za tatínkem, já jsem hlídala Viki a na babičku jsem alespoň vzpomínala a přála ji, aby neměla moc velké bolesti a vrátila se ještě domů. Babička strávila v hospici 5 posledních dní jejího života. Pátý den tatínek zavolal mamince, že babička umírá, a proto maminka jela pro tetu Julu a já opět hlídala Viki a dávala napít tetě Miladce. Babička umřela v blízkosti svých dětí a manžela jak si to přála. Celou noc všichni drželi babičku za ruce až do posledního jejího vydechnutí. Je mi moc líto že jsem se s babičkou už nemohla rozloučit, ale uvědomila jsem si, že velkou pomocí můžou být i malé činy. Třeba takové, jako je běžné pohlídání mladší sestřičky v nemoci, aby rodiče mohli pomáhat zase tam, kde já bych nebyla moc platná.