Příběhy

Dne 8. listopadu 2012 jsem při cestě ze školy, asi kolem 14. hodiny, potkal v naší ulici paní Kupcovou. Viděl jsem, že jí bylo nějak nevolno. Zeptal jsem se jí, jestli nepotřebuje napít nebo pomoct. Řekla, že ne. Zdálo se mi to divné a protože jsem byl již před naším domem, uklidil jsem si jen tašku do předsíně s tím, že se vrátím a doprovodím ji domů. V tu chvíli zazvonila a sotva dýchala. Nabídl jsem jí sklenici vody. Když se napila, zeptal jsem se, co ji bolí a jestli ji mohu doprovodit domů. Odpověděla, že ano, že jí je opravdu nevolno a že se jí točí hlava, ale že to brzy přejde. Při cestě jsem jí musel podpírat a i když jsem měl naražené prsty z tělocviku, nebylo to těžké, paní Kupcová je velmi hubená paní. Asi po 50 metrech se zastavila a začala si stěžovat na velké bolesti okolo břicha a v tu chvíli začala zvracet nějakou divnou červenooranžovou tekutinu. Ihned jsem vzal mobilní telefon a zavolal 155. Operátorce jsem začal vysvětlovat, co se stalo, jak se jmenuji a kde se nacházíme. Řekla, že mám počkat a že už jede sanitka. Čekal jsem tedy s nemocnou paní a uklidňoval ji a stále podpíral. Během deseti minut přijela záchranka a po vysvětlení, co se stalo, paní Kupcovou okamžitě převezli do nemocnice s podezřením na prasklé žaludeční vředy.

Když sanitka odjela, šel jsem domů a přemýšlel, proč nám nepomohli lidé, kteří šli okolo a koukali, co se děje. Bylo jich minimálně šest. Jsem rád, že jsem tuto pomoc zvládl a to i díky škole, kde jsme v projektu „Co dělat, když…“ dostali spoustu informací, jak pomoci lidem.

Snad je paní Kupcová již v pořádku a daří se jí dobře.