Příběhy

Někdo si jako čin roku představuje nějakého super hrdinu, ale podle mě jsou to úplně normální lidé kolem nás. Například moje sestra. Má sestra byla vždy hrozně ráda, když mohla pomoci ostatním, a proto se rozhodla, že hned, jakmile bude moci, se zkusí dostat na nějakou brigádu, kde se pomáhá lidem. Splnilo se jí to. Dostala možnost hned ve svých čtrnácti letech. Naskytlo se volné místo v domově pro seniory a jelikož nechtěla žádné peníze, přijali ji jako dobrovolnici.

Tak mohla pomáhat starým lidem a zpříjemnit jim dlouhé všední dny. Vždy, když přišla domů, byla plná elánu a hned začala vyprávět, jak jsou staří lidé milí, příjemní a jak berou život jinak, než my. Jsou vděční za každou maličkost. Po čase se přiblížily Vánoce a mé sestře bylo líto, že nemůže koupit do domova důchodců žádný dárek, protože by nikdy tolik peněz nesehnala.

Moc jí to mrzelo, jenže v tom ji napadla geniální věc. Vzpomněla si, že na základní škole chodí do pěveckého kroužku, který každý rok před Vánoci jezdí na koncerty. Domluvila se tedy s paní učitelkou a se sociální pracovnicí. Paní učitelka byla moc ráda, že jako pěvecký kroužek mohou udělat něco dobrého pro staré lidi. Netrvalo to dlouho a v domě pro seniory byl malý koncert. Senioři byli moc rádi, že jim pěvecký kroužek zazpíval vánoční koledy, a proto na konci každé písničky následoval potlesk.

Radost, kterou někteří senioři měli, byla ohromná, už jen proto, že se někteří přidali k zpívajícím dětem a některé písničky zpívali a nebo si pobrukovali. Takový zážitek nejde ani slovy popsat, protože tohle nikdo nepochopí, dokud to sám nezažije. Podle mě jsou nejlepší činy takové, které děláte sami od sebe, nic za ně nechcete a máte z nich radost. Bohužel tohle v dnešní době dokáže málokdo. Je to hrozná škoda, protože kdyby takových lidí bylo více, svět by byl mnohem lepší.