Příběhy

Jsou to dva roky, co se to stalo. Ten nejdůležitější člověk v mém životě si musel sáhnout až na úplné dno. Tehdy mi bylo 12 a mé mámě 45 let. Každou ženu ve věku 45let zvou preventivně na mamograf což je přístroj sloužící k diagnostice a prevenci nádoru ženského prsu. I moje máma podstoupila toto vyšetření s bohužel ne moc příznivým výsledkem. Toto vyšetření ukázalo malou bulku na levém prsu. Teď zbývaly už jen dvě možnosti, buď je to jen tuková sraženina, nebo něco podobného což bylo v podstatě neškodné, nebo zde byla možnost, že je to nádor. Při tomto podezření se provede zákrok, kdy postižené ložisko vyjmou a dále zkoumají. Už si přesně nepamatuji, jak dlouho jsme čekali na výsledek, pamatuju si ale, že jsem v tu dobu nedělala nic jiného, než hledala na internetu všechny informace o rakovině a podobně. Právě výsledek tohoto vyšetření se měla moje máma dozvědět v době, kdy jsem byla na škole v přírodě. Když jsem přijela ze školy v přírodě na nádraží mě čekali oba dva rodiče, šli jsme do restaurace, a když jsme procházeli ulicí k ní sebrala jsem odvahu a vystrašeným hlasem jsem se zeptala: "Tak co mami, jak dopadly ty výsledky?". Už z výrazu tváře obou rodičů jsem poznala, že mám největší oprávnění se strachovat. "No, je to nádor". Snažila se mi mamka odpovědět klidným hlasem. Nejdřív jsem tomu nechtěla vůbec věřit, po chvilce mi došlo, že je to tak. "Moje máma má rakovinu". Tohle mi proběhlo v hlavě a hned po tom se mi vehnaly slzy do očí. Slzy mi stékaly po tváři. Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Připadala jsem si, jako kdyby mi někdo oznámil, že za pět minut je konec světa. Takový zvláštní pocit, jako kdyby se vám v jedné vteřině zbořily všechny jistoty. Všechno, čemu jste kdy věřili, bylo najednou pryč. Nechápala jsem, jak může být mamka tak v klidu. Smála se, vyptávala se mě na školu v přírodě a byla naprosto klidná, na rozdíl ode mě. Stále se mi v hlavě předháněla jedna myšlenka za druhou: "Co teď budeme dělat?" , "Je to hodně vážný?", ale hlavně: "Je možný, že umře?". Z toho jsem měla největší strach. Nepřežila bych, kdybych přišla o mámu.

Za nějaký čas šla máma na operaci. Zjistili, že má tři nádory, které vyoperovali i s jedinou uzlinou, kterou poté odeslali na další expertizu. Na druhý den po operaci se ale objevila komplikace. Operované, levé prso se celé zaplnilo krví, takže musela jíz znovu na operaci. Dostala dvě narkózy za 24 hodin. V nemocnici byla asi dva týdny. Celé tyto dva týdny jsem byla "paní domu" já. Tehdy jsem pochopila, jak těžké je vést domácnost. Že je důležité jeden druhému pomáhat. Nechápu, jak to všechno zvládla mamka sama. Od té doby se jí snažím pomáhat se vším. Po operaci následovaly chemoterapie a ozařování. Po tomhle ještě musí brát hormonální léky. Chemoterapii mamce zaváděli do pravé ruky, čímž jí zničili žíly a lymfatické uzliny. Takže doteď má ještě problémy s pravou rukou, vlastně i s tou levou, jelikož levá strana byla operovaná a hned tak se to nezlepší.

Tato smutná událost semkla naši rodinu ještě víc. Každý z nás si uvědomil, jak strašně důležité je to, že máme jeden druhého, to, že se máme o koho opřít, když je nám nejhůř, to že zdraví a rodina jsou důležitější než peníze a všechno ostatní. Proto si vážte toho, že jste zdraví, toho, že máte rodinu, že se máte o koho opřít. Protože nikdy nevíte, kdy o to všechno můžete přijít. Já o to naštěstí nepřišla, ale nebyla od toho daleko a tato věc mne poznamenala asi na vždy.