Příběhy

Jednoho pátku jsem měla jet s mojí kamarádkou Denisou k ní a přespat u ní z pátku na sobotu. Poslední páteční hodina utíkala strašně pomalu, bylo to k nevydržení. Moc jsme se už těšily. Když už jsme seděly autobuse , přemýšlely jsme. Co bychom ještě mohli dělat?Denisa mi slíbila ,že mě sveze na její krásné klisničce Sawance .Po příjezdu ,jen co jsme otevřely dveře na nás skočilo její štěně Německého ovčáka jménem Brix. Šly jsme se převléct , Denča řekla ,že jí můžu pomoct s čištěním,sedláním a užděním,byla jsem moc ráda. Sawanka byla moc hezká,už jsem se těšila až si na ni sednu.Vyjíždˇka byla strašně hezká.Jezdily jsme kolem lesa,po loukách a v Sawančině ohradě,bylo to krásné.Ne nadarmo se říká,že nejkrásnější pohled na svět ,je z koňského hřbetu. Když už byla Sawana odstrojená, Denča řekla, že bychom mohly jet do Opavy, protože jsme ještě měly dost času a cestou zpátky by nás vzal její taťka, když by jel z práce. Rozloučily jsme se a šly na zastávku. V autobuse jsme si povídaly, když Denisa řekla „ta paní co sedí před náma, tu znám jen od vidění, bydlí v Litultovicích“. Nesla dvě těžké tašky. Měly jsme přestupovat v Litultovicích, a tak jsme se rozhodly, že jí pomůžeme. Nemohly jsme se dívat jak se s těma taškami táhne. Zeptaly jsme se jí, jestli nepotřebuje pomoct. První nám asi moc nevěřila, ale nakonec nám dovolila ji pomoct s těma taškami, naše ruce klesly k zemi. Byly tak těžké, že to vypadalo, že má v nich cihly. Divily jsme se, že to unesla, když jsme je pomalu neunesly my. Doprovodily jsme ji a ona se na nás usmála a moc nám děkovala. Její úsměv nás zahřál u srdce. Autobus jsme už ale nestihly. Zašly jsme si do restaurace a ještě večer jsme byly rády, že jsme někomu pomohly. Byl to úžasný den a moc jsme si to užily.