Příběhy

Dobrý den,

Jmenuji se Natálie Frýzová a mám 14 let. Navštěvuji základní školu na Antonínské 3 v centru města. Nikdy jsem o této soutěži nic neslyšela. A jak jsem se o ní vlastně dozvěděla? Jednoho dne jsem musela jít na operaci do Dětské nemocnice v Brně. Bylo to zrovna ve školním roce, takže jsme měli i hodou paní učitelku, která se starala o to, abychom se nenudili a aby nám to v nemocnici rychle utíkalo. Taky nám ukázala, že i učení může být zábava. Vyprávěla nám o zajímavých věcech, až jsme se jednou dostali právě k této soutěži. Paní učitelka se nás ptala, jak pomáháme doma nebo svým kamarádům ve škole, až jsem si vzpomnla na svého spolužáka. Můj spolužák se jmenuje David. Je přátelský, ale bohužel není zrovna bohatý. Ba právě naopak je hodně chudý a kvůli tomu se mu všichni smějí a nechtějí se s ním bavit. Sice nosí staré oblečení a není vždy čistý, ale to přece neznamená, že bychom se s ním neměli bavit. Je to pčece taky člověk, stejně jako my. Je mi vždy líto, když si z něj moji kamarádi ze třídy začnou dělat legraci nebo mu nadávají. Snažím se ho zastat, i když to není vždy jednoduché. David není ani chytrý. Já zase učení zvládám a někdy mu, třeba o přestávce, nabídnu svou pomoc. Tím, že je chudý, nemá všechny pomůcky do vyučování. Když můžu, tak mu půjčím třeba pravítko nebo tužku na rýsování. Myslím, že je úplně přirozená věc, když pomůžeme někomu, kdo není zrovna v dobré nebo příjemné situaci. Doufám, že jestli si tohle přečte někdo, kdo má třeba podobného spolužáka nebo spolužačku ve třídě a nechová se k nim moc dobře, tak že se změní. Všichni se musíme zamyslet nad tím, jak by bylo asi nám, kdybychom museli žít v takových podmínkách, jako ten dotyčný člověk.

Měli bychom se chovat dobře ke všem lidem kolem nás. Setkala jsem se i s takovými lidmi, kteří se chovají špatně k handicapovaným. Znám jednu paní, která bydlí blízko našemu domu. Je mi jí hodně líto, protože je slepá a nemá ani vodícího psa. Někdy, když babička něco potřebuje v obchodě, tak jí to jdu koupit a tu paní potkám. Připadá mi tak strašně bezmocná, když jí tam vidím stát u silnice. Pokaždé k ní přijdu a pomůžu jí přejít přes přechod nebo ji nasměruji tam, kam potřebuje zrovna jít. Jednou byla na chodníku rozbitá skleněná láhev a já jsem viděla, jak tam ta paní míří. Neměla moc dobrou obuv. Na nohách měla obuté takové plátěné boty s gumovou měkkou podrážkou, kterou by to sklo lehce prořízlo. Tak jsem za tou paní přišla a řekla jsem jí o té lahvi. Ona souhlasila s tím, že ji mohu pomoci a tak jsem ji převedla na druhou stranu chodníku, aby mohla v klidu pokračovat tam, kam měla namířeno. Moc mi dškovala a řekla mi, že mám moc dobré srdce. Já si myslím, že to nestálo ani za řeč. Lidé si přece mají pomáhat, natož tehdy, když jsou v nouzi.

MÉ NEJVĚTŠÍ PŘÁNÍ JE ,ABY NA SEBE BYLI LIDÉ HODNÍ A CHOVALI SE K SOBĚ HEZKY, I K NEMOCNÝM A HANDICAPOVANÝM LIDEM. NEJVĚTŠÍM ÚKOLEM LIDÍ JE, ABY PŘEDÁVALI SVÉ ZNALOSTI A DOBROU ZE SRDCE.