Příběhy

Dobrý den. Jmenuji se Nina a dostala jsem příležitost sdělit vám své zkušenosti ohledně handicapovaných lidí. Handicap, handicapované děti, s tímto si každý představí bolest, utrpení a neštěstí. Nemělo by to tak být, ano chápu, je to veliké neštěstí, ale při těchto slovech by jsme si každý měl představit rozjasněné tváře těchto dětí. Tyto děti se smějí často a rády, mají radost z každé "hlouposti", když si s nimi hrajete, řeknete jim vtip, něco donesete, nebo jen proto, že jste v místnosti. Každý by jsme nad tímto měl zauvažovat.

Já jsem se poprvé s handicapovanými dětmi setkala v Zoologické zahradě v Brně. Chodila jsem tam do Stanice Mladých Přírodovědců (SMP). Když jsem byla starší, dostala jsem možnost o prázdninách pomáhat s dětmi z Elpisu. Naše vedoucí tam totiž jezdila a dělala pomocí zvířat terapie, takže rehabilitovala ruce postižených dětí. Ty děti si to ani neuvědomovaly, že sílou svojí vůle, svého chtíče dotknout se zvířátka, dokážou rozhýbat své ruce či například začít mluvit! S těmi dětmi to bylo krásné, říkala jsem si, že si s nimi víc popovídám a porozumím než s dětmi bez handicapu. V hlavě to měli v tomto případě více v pořádku než některé děti, co znám. Byly to vzácné chvilky, a já se rozhodla, že bych se tomu chtěla věnovat nadále. A to se mi také podařilo!

V minulém roce jsem úplnou náhodou narazila na brigádu zde v Brně. Byly to Hry handicapované mládeže 2010. Šlo o to, že sem přijela handicapovaná mládež z 10 zemí změřit své síly v různých disciplínách. Nebylo to tak, jak byste si mohli myslet, zde žádná rivalita nevládla! Zde byli všichni šťastní, že si mohou zahrát a povzbuzovali se navzájem. Byla jsem tak šťastná, že mohu pomáhat, že mohu být s nimi v kontaktu, že jsem říkala, že bych to udělala i bez toho, aby mi něco platili! Při práci jsem vůbec nepomýšlela na peníze, byly mi ukradené. Naplňovalo mě to radostí, když jsem je viděla, jak se baví a jak jsou štěstím bez sebe. Kdykoli někoho takového vidím, vykouzlí mi to úsměv na tváři. Tento rok bych se měla znovu zúčastnit této akce akorát tento rok je to již paralympiáda. Byla jsem do toho tak zapálená, že jsem dělala i benefiční kuře Emila v přímém přenosu ze Špilberku. Je to strašně silná vzpomínka a takovou mi už nikdo nikdy nevezme!

Můj cíl je vystudovat speciální pedagogiku na vysoké škole. Myslím si, že pomáhat někomu takovému, když vás to ke všemu baví, je ten nejkrásnější dar, čin, který mu můžete dát.