Příběhy

Budu psát o příbehu s mým kamarádem, který se odehrál v 8. třídě na naší ZŠ v Havířově.

Ve třídě, asi jako v každé jsme se bavili všichni zvlášť, měli jsme utvořené skupinky lidí, ale pokaždé se v té skupině pár dětí vyměnilo, takže se nestalo, že by se tam nikdo s nikým nebavil. V poslední době jsem si všimla, že si kluci, bohužel i některé holky, zasedli na našeho spolužáka Adama. Adam nebyl vůbec špatný kluk, jen byl jiný svým oblečením, občas taky uvažováním, protože občas řekl nějakou pořádnou hloupost a všichni se mu smáli, ale takový člověk se najde v každé společnosti, nebo si to aspoň myslím. Za oblečení bych Adama vůbec neodsuzovala. Každý by se měl oblékat tak, jak je mu pohodlné. Adamovi se kluci zrovna za to oblečení smáli. Posmívali se mu větami jako: "Adam má ponožky až do nebe". Ze začátku jsem se tomu smála já i Adam, ale když se to opakovalo a stupňovaly se nadávky, už mi to směšné nepřišlo, ani Adamovi. Snažil se bránit tomuto posměchu, ale nic nepomohlo. Po nějaké době přibyl i fyzický kontakt mezi Adamem a spolužáky. Zkoušeli ho například zavírat do skřínky v průběhu hodiny. Házeli si s jeho věcmi, různé věci mu schovávali po třídě a také mu brali svačiny. Když už jsem se na to něchtěla dívat, sebrala jsem se a šla za naším třídním učitelem a všechno mu pověděla. Protože jedině já jsem to viděla. Pan učitel šel a hned Adama odvedl k paní ředitelce. A já jsem byla taky u paní ředitelky, abych nahlásila děti, které se těchto činů zúčastňovali. Bylo mi líto nahlásit i moje kamarády, ale kdyby se tomu tehdy nepřidávali, tak nemuseli sedět. Adam za mnou potom přišel s velkou bonboniérou a poděkoval mi, dokonce za mnou přišla i jeho maminka a také mi poděkovala, a když jsem viděla její oči, jako bych z nich vyčetla, jak moc by dala za to, aby její Adam byl v pořádku a nic mu nehrozilo a jak moc se jí ulevilo a byla šťastná. Doteďka se dívám, jestli Adamovi někdo neubližuje a jakmile nějaký náznak šikany nebo jenom výsměchu, tak jsem se Adama zastala. A potom, když mu někdo něco udělal, aniž bych tam byla, tak jsem ho podporovala a povídala si s ním. Pomohla jsem i jeho rodičům, mohla jsem se pochválit. Řekla jsem si: To já jsem mu pomohla, jsem na sebe hrdá, i když pro mě to byla maličkost, tak pro něj to bylo něco velkého a už se nemusí trápit a bát se dalšího dne. Dnes už ve třídě vycházíme všichni za dobře.