Příběhy

Od MŠ jsem pomáhala Dawnovým syndromem zdravotně postižené spoužačce Verunce Pátkové. Ostatní děti Verunkou pohrdaly, hanlivě ji oslovovaly, občas ji uhodily. Verunky jsem se zastávala a tím jsem vešla u dětí v nemilost. Stala jsem se terčem pohrdání a posměchu. V 1.třídě ZŠ měla Verča asistentku, která ji měla být na blízku. Ne vždy tomu tak bylo. Stalo se, že během přestávky vyšla Verunka z přízemí, kde jsme měly třídu, do poschodí, kam jsme měly zákaz chodit. Asistentka si ve třídě četla knihu a na upozornění dětí na Verču pouze zavolala, ať jde dolů a nerušeně pokračovala v četbě. Měla jsem o Verunku strach, proto jsem se neúspěšně pokusila oslovit a požádat o pomoc další dospěláky, které jsem vyhledala. Každý měl nějakou práci a nijak na mé upozornění nereagoval. Připadala jsem si jako v pohádce O slepičce a kohoutkovi. Rozhodla jsem se proto dojít pro Verunku sama. Na chodbě občas prošlo pár dětí, ale Verču jsem nikde neviděla. Nahlédla jsem do všech tříd, ani tam nebyla. Náhle jsem uviděla Verunku na zábradlí. Neobratně balancovala nad betonovou propastí chodby. Zábradlí přelézala ze strany na stranu, občas se držela jen jednou rukou, různě se nakláněla, ztrácela rovnováhu. Velmi opatrně jsem se přiblížila a tiše ji radila, ať sleze, že může spadnout dolů. Verča nereagovala a v přelézání pokračovala. Rozhodla jsem se ji proto podél zábradlí nenápadně následovat tam a zpět do okamžiku, kdy zavrávorala a přepadávala dolů. V ten moment jsem se nohou zapřela o zábradlí a pověsila se na Verunku tak, abych ji svým tělem převážila a vtáhla zpět do bezpečí. Kdybych to neudělala, Verunka by spadla dolů. Záchranou Verunky jsem ohrozila svůj život, ale to jsem si uvědomila až později. Byla jsem nesmírně šťastná, že se mi podařilo Verču zachránit. Za ručku jsem ji odvedla dolů do přízemí, kde mě před spolužáky nevybíravým způsobem peskovala učitelka s tím, že se courám po chodbě. Na mé požádání o pomoc před tím nereagovala, na mé seřvání si kupodivu čas našla. Argumenty, že jsem byla zachránit Verunku v žádném případě neobstály. Děti měly škodolibou radost a mj. se mi pohrdavě posmívaly, že jsem do Verči zamilovaná. Tato zkušenost je krutá, toto bylo mé jediné "ocenění", které se mi tehdy i k dnešnímu dni za mou statečnost dostalo.