Příběhy

Chováme doma koně. No, koně, on je to spíš poník. Jmenuje se Jurášek a je mu už 11 let. Až do letošního roku jsme na něm jezdily jen já se setrou. Teď je to už trochu jinak. Mamka asi před půl rokem chodila na rehabilitace se zádama. Nějak se s paní, která to tam vede, zapovídala a bavily se i o tom, že mají velkého koně na terapie pro postižené děti, ale že se děti toho velkého koně bojí a nebudou na něm jezdit. Mamka té paní řekla, že máme doma poníka a že patří dceři (mně) a že se mě zeptá, jestli bych souhlasila, že by se na Juráškovi vozily i jiné děti. Ta paní byla moc nadšená a prý jestli by to vyšlo, že by byla moc ráda a že by se na Juráška přišla podívat. Když mě mamka s tím návrhem seznámila, já samozřejmě souhlasila. Tři dny na to se k nám přišla na Juráška podívat paní z rehabilitace. Já ji provedla, ukazovala jsem jí na Juráškovi různé cviky a Jurášek byl hrozně hodný a paní byla stále více nadšená. Jásala. A jenom opakovala, jestli bychom mohli s poníkem vozit „její“ děti, že ty by se poníka už určitě nebály. Tak jsme s Juráškem začaly na jízdy chodit. První dny tam chodila s Juráškem jen mamka, protože děti jezdily v době školy, ale domluvila se, že budou jezdit i v pátek nebo v sobotu, abych mohla jezdit i já. Nejprve jsem si myslela, že se budu jenom dívat, ale nakonec jsem děti i vodila. Sestřička děti přidržovala a já opatrně vodila Juráška. Bylo to fajn. Děti si to taky užívaly a byly na Juráškovi daleko uvolněnější. Bylo fajn je tahle vozit. Byla jsem (a jsem) ráda , že Jurášek i já můžeme někomu pomáhat. Je to super.