Příběhy

Pomáhat může každý, ale ne každý opravdu pomáhá. V dnešní době je slovo pomoc skloňováno stále více a sama pomoc má mnoho tváří. Pomoc musí být hlavně nezištná, protože jen tak přináší lidem radost. Před osmi měsíci začala má práce pro druhé. Po poslední vyučovací hodině jsem se náhodou dostala na setkání, kam přišla pracovnice nově otevřeného centra sociálních služeb v mém městě. Toto centrum je zaměřeno hlavně na pomoc romským dětem. Nabízí odpolední klub, kde mohou děti trávit svůj volný čas, mají možnost jít na počítače nebo se doučovat. Mimo to nabízí centrum také sociální a právní poradenství. Po skončení debaty jsme se přihlásili. Menší skupinka nadšených gympláků se nadšeně hrnula do práce, která nás bude stát volný čas (a že ho moc nezbývá), občas i nervy a především vše je dobrovolná činnost bez nároku na finanční odměnu. Má očekávání? Možná jsem chtěla změnit svět, přestože to zní velmi nadneseně, nejspíš právě o to mi šlo. Přispět svou troškou, aby byl svět lepší. Možná jsem chtěla být na sebe pyšná. Ano, já pomáhám jiným dětem...snad jsem původně také čekala, že mě někdo pochválí – jaká jsem hodná holka. Ale do dobrovolnictví se nedá jít s očekáváním vděku, uznání či nějakého ocenění...tyto iluze se brzy rozplynou a člověk buď vytrvá s realističtějšími představami, nebo odejde. Já zůstala. Doučovaly jsme spolu s mojí kamarádkou Katkou delší dobu angličtinu. Ze začátku jsme měly partu nadšených malých Romů, přesto mě ale překvapilo, že to ale vůbec nešlo tak rychle ani tak efektivně, jak jsem předpokládala. Neustále jsme opakovali slovíčka a stávalo se, že téma ovoce jsme probírali třeba dva měsíce. Pokud si děti pamatovaly tři slovíčka z deseti, považovaly jsme to za úspěch. Často zlobili, zvláště když byli kluci a holky dohromady, neudržely jsme jejich pozornost, neustále jsme žádaly o klid, ale vysvětlit to neposedným dětem je téměř nemožné. Přesto bych řekla, že je to snad i bavilo, malovaly jsme jim obrázky, dělaly pracovní listy a hrály hry. Později se nám skoro všechny děti odstěhovaly. Angličtinu jsme se rozhodly zrušit a začaly nabízet doučování toho, co se jim zrovna hodilo, třeba na test. Bude chvíli trvat, než si klienti zvyknou na tuto možnost, pár dětí už jsme měly příležitost něco učit. Zda to vše bude mít úspěch, to zatím netušíme, ale doufáme, že jim předáme, pokud ne znalosti, tak alespoň vzor studenta (tyto děti často nemají ambice studovat ani střední školu). Snad bude přínosné i to, že se jim někdo věnuje a snaží se s nimi domluvit, naslouchat jim a porozumět... Ty dvě hodiny týdně jim s radostí obětuji, i když je to složitá nevděčná práce.