Příběhy

<p>Lesní potok. Příběh, který vám zde budu popisovat, se skutečně stal v zimě před dvěma roky ve vesnici Vojkovice, okres Frýdek-Místek. Bylo krásné zimní víkendové odpoledne, které jsem trávil se svým bratrem a rodiči u své babičky a dědy na jejich chalupě. Bylo by to snad normální sobotní odpoledne, kdyby nepřijel neplánovaně ještě můj bratranec Roman se svou sestrou a rodiči. Vůbec jsem netušil, že se tu setkáme, a tak jsem měl z tohoto víkendového setkání ještě větší radost. Se svým bratrancem jsem se neviděl už pěkně dlouho, a tak jsme si mohli a měli o čem vyprávět. Vše bylo a probíhalo normálně až do doby, kdy jsme dostali nápad jít ven. Jen my dva, bratr a sestřenice dali přednost teplu chalupy a filmu, který zrovna běžel v televizi. Dost nás to lákalo, venku svítilo sluníčko a krásně mrzlo. Sníh se třpytil a za chalupou stojí krásný starý les, je smíšený a hustý. Docela láká k lumpárnám, a proto jsme se rozhodli, že jej prozkoumáme, jak to tam v zimě vypadá. V lese jsme našli spoustu stop od zvěře, také krmelec plný sena a soli, který tam udržují v zimě myslivci. Líbil se nám. Bylo to všechno pěkné a zároveň zvláštní. Popadané stromy, které tu povalila vichřice, nám sloužily jako prolézačky. Pobyli jsme v lese zhruba jednu hodinu, kdy můj bratranec našel ve sněhu velké a čerstvé stopy zvířete. Odhadovali jsme, že jsou to stopy srny, a tak jsme usoudili, že ji budeme chvíli stopovat. Tedy, že se o to pokusíme, tak jako jsme to vídávali ve filmech. V tu chvíli se z nás stali stopaři a cítili jsme se trochu jako lovci. Stopování nás zhruba po dvaceti minutách zavedlo do údolíčka, ve kterém tekl lesní potok. Byl nádherný s malými kaskádami, které zde vytvořila příroda. Částečně byl zamrzlý a vypadal jako skleněné království. Stopy srny zde končily, a tak jsme nevěděli, kudy se vydat. Zda pokračovat ve stopování, anebo se uchýlit k návratu. Teď se stalo něco, na co vzpomínám a budu asi ještě dlouho, jelikož to nebylo zrovna příjemné. Bratrance nic jiného nenapadlo, než že se podívá na druhou stranu potoka, jestli tam stopy zvěře nepokračují. Vyrazil jako první a vydal se přes potok po zamrzlé části směrem na druhou stranu. Led vypadal dost silný, a proto šel celkem dost rychle. Když byl zhruba uprostřed, uklouzla mu noha, smýkl se a spadl na led. Dost se otloukl, a aby to nebylo málo, led se pod ním v místě dopadu rozbil. Docela se prolomil a můj bratranec skončil v potoce a v ledu. Proud vody jej začal táhnout, byl to pro mě docela šok, ale neváhal jsem a měl jsem štěstí. Jelikož lesáci při těžbě stromů po silných větrech těží stromy a zanechávají na místě ořezané větve, jednu takovou velkou, sotva jsem ji unesl, jsem popadl a podal bratranci. Jeho zkřehlá ruka ji ještě stačila chytit, a tak jsem jej vytáhl na břeh. Bratrance i větev. Za vzlykotu a jeho pláče jsme rychle běželi směrem k chalupě, ohřát se. Potřebovali jsem to oba. On byl promočený a hrozil mu zápal plic a já jsem byl zmrzlý strachy. Nakonec to dobře dopadlo, věci se usušily, byli jsme zdrávi a pro nás z toho plyne velké životní poučení. Kdyby tam byl sám, ani nepomýšlím, jak by to dopadlo. Pomohl jsem mu a jsem na to trošičku hrdý.</p>

<p>Jakub Duszek</p>